20.2.2021 Kniha se čte jedním dechem, velmi dobrá.
Tulák po hvězdách-Jack London
Tulák po hvězdách vyšel poprvé v roce 1915. Jack London byl inspirován skutečným příběhem nevinně odsouzeného Ed Morrella, který si vytrpěl pět let samovazby. Londonovi se podařilo prosadit obnovu procesu a Morrell byl v lednu 1914 z věznice v San Quentinu propuštěn. Na základě jeho vyprávění autor vytvořil skutečnou báseň o svobodě a utrpení bezmocného jedince. V románu pak ostře obžaloval americkou justici a odhalil barbarsky surové metody vězeňskýchsprávců...
opis knihy:
JACK-LONDON---Tulák-po-Hvězdách.pdf (628,1 kB)
Kniha také vyšla pod názvem: Stopami minulých životů
Byla zfilmována pod názvem: Svěrací kazajka (The Jacket, 2005)
Výňatky z knihy:
Jsem mužem, vyvrcholením muže, se vším, co ve mně kdy bylo mužné, dvounožec bez chlupů, který se kdysi vyplazil ze změti slizu a stvořil lásku a zákony nad bezvládím a nad plodností života, který se dosud skrýval a plížil v houštinách džunglí. Jsem vším, čím tento muž se mohl státi. Vidím sebe sama nad pokoleními naplněnými bolestí, jak se plížím a zabíjím zvěř i ryby, jak čistím první pole od lesního prostoru a vyrábím si hrubé nástroje z kamene neb hnátů, stavím si chýše ze dřeva, proplétám střechy listím a sítím, zdomácňuji divoké traviny a luční trávu...
Oh, nemylte se. Nejsem nezralým, vášnivých jinochem. Jsem již starším mužem, zlomeným na zdraví i na těle a blízek smrti. Jsem učenec a filosof. Já stejně jako celé generace filosofů přede mnou jsem poznal ženu, jaká jest - poznal jsem její slabosti, její těkavost a nemírnost v požadavcích, její vášeň, její nohy, připoutané stále k zemi a její oči, které se nikdy nedívaly ku hvězdám. Ale - onen věčný, nezničitelný fakt zůstává...
Žena byla příčinou mého úsměvu a smrti, mojí opuštěností, námahy i spánku. Jsem mužem zabitým, ba jest ve mně mnoho zabitých mužů pro lásku k ženě, neboť v horké krvi pokřtěny byly moje zásnuby aneb jsem byl s potupou odražen zpět pro její lásku k jinému. Snížil jsem se až ke smrti a bezectnosti, k podvedení svých druhů i hvězd, stojících černě nade mnou, jen k vůli ženě - a k vůli sobě, neboť jsem po ní zatoužil. A ležel jsem v obilí, nemocen touhou po ní, jen abych viděl její krok, a moje oči zaplanuly úžasem nad ní a jejím vlasem, černým jako noc nebo hnědým nebo plavým jako len, aneb zlatým jako slunce.
Neboť žena jest překrásná - pro muže. Jest sladká ve své řeči a jemná ve svých nozdrech. Má oheň a ve své krvi bouřný hlahol trub. Její hlas jest nade všechnu hudbu pro sluch muže. Ona dovede otřásti jeho duší, která dosud stála pevná jako v době boje Titánů Světla a Tmy. A dívaje se do hvězd, do vzdálených smýšlených nebes, muž udělal tam místo pro ženu mezi Valkyrami nebo huriskami, neboť nedovedl si představiti nebe bez ní...
Muž jest tvorem rozdílným od ženy. Ona jest těsně spjata s bezprostředním dojmem a zná pouze potřeby okamžiku. My známe čest a pýchu, stojící vysoko nad nejdivočejší touhou její pýchy. Naše oči dívají se do dálky vysoko ke hvězdám, kdežto její zrak nevidí dále nežli na pevnou zemi pod jejíma nohama, na prsa svého milence, spočívajícího na jejích ňadrech, na šťastné dítě ve své náruči. A to jest naše alchymie, mísená věky, dílo ženy, působící magicky v naše sny a na naše síly, takže více nežli sny a daleké vidiny a všechna krev života jest pro nás žena, která, jak praví správně každý milenec, jest čímsi vyšším, nežli celý svět. Ano, jest to pravda, že dříve, nežli muž jest mužem, bojovníkem a dobyvatelem, kráčeje svou rudou cestou tváří v tvář všem jiným a vyšším životům - byl milencem, neboť kdyby jím nebyl, kdyby nebyl královským milencem, nebyl by se nikdy stal královským bojovníkem. Bojujeme nejstatečněji a umíráme co nejmužněji, ba žijeme co nejlépe pouze pro to, že máme v sobě lásku.
Já jsem jeden z těch mužů. Vidím sama sebe ve mnohých bytostech, které vznikly vždy, když se ve mně ustálily. A neustále viděl jsem: ženu, mnoho žen, které mne stvořily a zničily, které milovaly mne a které jsem miloval.
Také bych vám rád něco řekl o Tajemství. Za všech časů byli jsme dychtivi rozluštiti tajemství života, smrti a zániku. Ne jako ostatní zvířata. Jen my lidé dívali se vždy na hvězdy. Stvořili jsme si mnoho bohů ve své obrazotvornosti a ve svém šílenství. V oněch starých dobách klaněl jsem se slunci a tmě. Klaněl jsem se také klasu zrna jako roditeli života. Ctil jsem Sar, bohyni obilí. Uctíval jsem bohy mořské, bohy řek a bohy ryb.
Ale já se dnes směji, já, Darrel Standing, v Cele Vrahů, neboť jsem byl nalezen vinným a odsouzen k smrti dvanácti porotci podle práva a spravedlnosti. Číslo dvanáct bylo magickým číslem v Tajemství. Můžeme je srovnati se dvanácti kmeny Israelitů. Hvězdáři před nimi umístili dvanácte znamení Zodiaku na oblohu. A vzpomínám si, když jsem dlel v Aesiru a ve Vaniru, že Odin seděl na soudu nad svými vlastními muži na dvoře, dvanácti bohů, jichž jména byla Thor, Baldur, Niord, Freya, Tyr, Brogi, Heimdal, Hoder, Vidar, Ull, Forseti a Loki.
Kdysi naše Valkyry byly nám uneseny a staly se anděly, a křídla koní Valkyr byla potom přenesena na ramena andělů. A náš Helheim ze dnů ledu a mrazu stal se dnes peklem, kdež jest horko, že tomu, kdo tam sídlí, vaří se krev v žilách, kdežto u nás, v Helheimu, byl mráz, který až zledověl morek v kostech. I ono pravé nebe, o kterém jsme neustále snili, nebe věčné, putovalo a toulalo se, takže se dnes nalézá Skorpion na místě, kde dříve byl Kozorožec, a Střelec tam, kde býval Štír.
Prožil jsem mnoho životů za dlouhé věky. Člověk jako individuum neučinil mnoho mravních pokroků v minulých desetitisíci letech. Tvrdím to s absolutní jistotou. Rozdíl mezi nezkroceným hřebcem a trpělivým tažným koněm jest čistě rozdílem ve výcviku. Výcvik jest jediným mravním rozdílem mezi člověkem dnešním a člověkem před deseti tisíci lety. Pod jemným povlakem morálky, který ho učinil měkkým, jest týž divoch, jakým člověk býval před desetitisíci lety. Mravnost jest vynálezem společnosti, výplod bolestných staletí. Novorozené dítě stane se divochem, přes to, že je cvičeno a vychováváno v abstraktní morálce, která byla tak dlouho nashromážďována.Prožil jsem mnoho životů za dlouhé věky. Člověk jako individuum neučinil mnoho mravních pokroků v minulých desetitisíci letech. Tvrdím to s absolutní jistotou. Rozdíl mezi nezkroceným hřebcem a trpělivým tažným koněm jest čistě rozdílem ve výcviku. Výcvik jest jediným mravním rozdílem mezi člověkem dnešním a člověkem před deseti tisíci lety. Pod jemným povlakem morálky, který ho učinil měkkým, jest týž divoch, jakým člověk býval před desetitisíci lety. Mravnost jest vynálezem společnosti, výplod bolestných staletí. Novorozené dítě stane se divochem, přes to, že je cvičeno a vychováváno v abstraktní morálce, která byla tak dlouho nashromážďována.
Probíhám kvapně zpět mnohými životy různých dob a různých míst. Nepoznal jsem nikdy strašnější krutosti, nežli krutost vězeňského systému našich dnů. Vypravoval jsem vám, co jsem zkusil ve svěrací kazajce a v samovazbě za prvních deseti let dvacátého století po Kristu. Za starých dob trestali jsme krutě a zabíjeli rychle. Činili jsme tak, protože jsme si tak přáli, snad ze zábavy, přejete-li si. Ale nebyli jsme pokrytci. Nemusili jsme si říkati v tisku s kathedry a na universitě, že naše bezuzdné divošství jest oprávněno. Co jsme si přáli učiniti, to jsme učinili, stojíce přímo, a rovněž přímo stojíce dívali jsme se tváří v tvář každé kritice a censuře a neskrývali jsme se za zástěrkou klasických ekonomistů a buržoastických filosofů, ani za zástěrou placených kazatelů, profesorů a vydavatelů.
Zde není smrti. Život jest duše, a duše nemůže zemříti. Pouze tělo zmírá a zachází, neustále měníc svou chemickou podstatu, která je tvoří, neustále je plastická, neustále krystalizuje, pouze se rozpouštíc ve hmotu a krystalisujíc znovu v různých tvarech, které jsou efemerní a které se opět rozpouštějí v novou změť. Pouze duše vytrvá a pokračuje v budování sama sebe postupným a nekonečným vtělováním, až se dopracuje ku světlu. Čím budu, až obživnu znova? Jsem na to zvědav! Jsem na to zvědav...
Napsala jsem byla zfilmována, ale musím upřesnit, že režisér John Maybury v příběhu The Jacket, některé věci změnil...
přesto v sobě nese stejnou dávku beznaděje i naděje. Jde o strhující drama s prvky thrilleru, milostného příběhu, záhady spojené s vraždou, cestování v čase ... Jde o nezařaditelný film - což byla také jedna z věcí, která režiséra Johna Mayburyho k projektu přitahovala.