MOUDRÁ PÍSMENKA
Aby tvá duše rostla,
musíš ji nejprve začít vnímat
a ještě předtím musíš,
jak jen to lze,
utišit hluk své osobnosti,
neboť uprostřed hlasitého řevu
jen stěží zaslechneš šepot mudrce.
Prof. Jorge A. Livraga
Nedostatek času neexistuje, všichni máme dost času, abychom mohli udělat vše, co doopravdy udělat chceme!
Dva vrabčáci si šťastně našli úkryt před zimou na jednom stromě. Tím stromem byla vrba. Jeden z vrabčáků se uhnízdil na samém vršíčku vrby, zatímco druhý si našel místečko dole, tam, kde se strom začínal rozvětvovat.
Po nějakém čase se chtěl horní vrabec začít kamarádit. Aby začal řeč, zaštěbetal: "Čimčim, jak jsou ty listy krásně zelené!"
Vrabec zezdola to však vzal jako provokaci. Suše se ozval: "Jsi snad slepý? Ty nevidíš, že listy jsou bílé?" Horní vrabec se rozzlobil: "Ty sám jsi slepý! Jsou zelené!" Dolní vrabec se zobákem zvednutým vzhůru rozčileně čimčaroval: "Sázím své peří z ocasu, že jsou bílé. Ty ničemu nerozumíš. Jsi blázen!"
Vrabec z vršku cítil, jak mu začíná vřít krev, nerozmýšlel se a vrhl se ke svému protivníkovi dolů, aby mu dal co proto. Druhý vrabec si to samozřejmě nenechal líbit, a tak poskakovali proti sobě, peří na krku vzteky naježené. Právě se do sebe chtěli pustit, ale ještě předtím zvedli hlavičky a podívali se vzhůru, aby každý podpořil svou pravdu. Vrabčák, který sem sletěl shora, překvapením jen vydechl: Čimčim, koukej, ony jsou skutečně bílé. Obrátil se ke svému sokovi a nabídl mu: "Pojď se schválně podívat na ty listy seshora, tam, odkud jsem se díval já."
A tak společně zalétli na vršek vrby a tentokrát začimčarovali společně: "Koukej, ty listy jsou zelené!"
(vybráno z knihy Bruna Ferrera "Příběhy pro potěchu duše", Portál, Praha 1996)
Mami, půjč mi 50 korun
Z práce se žena vrátila pozdě, unavená podrážděná, když zjistila, že na ni její šestiletý syn čeká u dveří.
SYN: "Mami, můžu se tě na něco zeptat?"
MÁMA: "Jistě, na copak?"
SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?" Odpověděla žena nazlobeně.
SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu."
SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.
"Mami, můžu si půjčit 50 korun?"
Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost."
Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. A moc často si o peníze neříkal.
Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela je.
"Už spíš, synku?" Zeptala se.
"Ne, mami, jsem vzhůru," odpověděl chlapec.
"Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela," řekla žena.
"Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl."
Malý chlapec se posadil a usmál. "Ach, mami, moc děkuju," zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek. Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
"Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka.
"Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl chlapec.
"Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času?
Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet."
Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.
Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme nám čas
protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které
máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu
milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika
hodin. Ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.
♥ KRÁSNÉ NÁZORNÉ VYSVĚTLENÍ NAŠÍ PODSTATY ♥
Chlapec se procházel v horách se svým otcem. Najednou klopýtl, spadl, udeřil se a zakřičel: "Aaaaaa!" Vedle bolesti zaslechl z hor hlas, který zopakoval: "Aaaaaa!"
Ze zvědavosti se zeptal: " Kdo jsi?"
A dostal odpověď: "Kdo jsi?"
Pak zakřičel: "Já Tě slyším! Kdo ale jsi?"
A hlas odpověděl: "Já Tě slyším! Kdo ale jsi?"
Rozzlobený chlapec znovu zakřičel: "Hlupáku!"
A dostal odpověď: "Hlupáku!"
Tehdy se chlapec podíval na svého otce a zeptal se: "Tati, co se děje?"
Otec se usmál a řekl: "Synu můj, teď pozorně poslouchej." A pak muž zakřičel: "Ty jsi nejlepší!"
Hlas odpověděl: "Ty jsi nejlepší!"
Dítě bylo překvapené a nerozumělo.
Tak mu otec vysvětlil: "Lidé to nazývají ozvěna, ale ve skutečnosti je to ŽIVOT.
Život - jako ozvěna, Ti vrací to, co Ty řekneš, nebo uděláš. Život není nic jiného než odraz našich činů. Pokud si Ty přeješ více Lásky na svět, musíš vytvořit více Lásky v Tvém Srdci. Pokud chceš, aby Tě lidé respektovali, musíš Ty respektovat je. Toto je princip, který je třeba vložit do všeho v životě. Život Ti vrací to, co si dal Ty jemu…
Nesuďte muže podle jeho meče a zbroje, ale podle ženy, která stojí po jeho boku. Má-li skvělý meč a blyštivou zbroj, ale vedle sebe ženu, která vypadá jako loutka, pak se netřeba bát, protože takový muž nic velkého nedokáže. Je-li ale mužova žena svobodná, silná a šťastná, pak by se měli mít všichni na pozoru, protože to je skutečně nebezpečný muž, schopný velkých věcí.
Bylo nebylo…
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka:
dobrá nálada, smutek, vědění … a kromě ostatních různých pocitů i láska.
Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.
Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se: ”Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?“
”Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo. "
Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi:“Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?”
“Já tě, lásko, nemůžu vzít…” odpověděla pýcha, “tady je všechno perfektní. Mohla by si poškodit mou loď.”
Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem: “Smutku, prosím, vezmi mě s sebou”
“Ach lásko, “ řekl smutek,”já jsem tak smutný, že musím zůstat sám.”
Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá. Najednou řekl nějaký hlas: “Pojď, lásko, já tě vezmu.” Byl to nějaký stařec, kdo promluvil.
Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel.
Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění: “Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?”
“To byl čas,” odpovědělo vědění.
“Čas?” zeptala se láska, “proč mi pomohl čas?”
A vědění odpovědělo: “ Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě.”
Zavírám dveře za starými, bolestnými vzpomínkami. Zavírám dveře za starými ranami a starou povýšenou nemilosrdností. Mohu vzít událost z minulosti, která byla bolestivá a zraňující - něco, co je pro mě těžké odpustit nebo se na to jen podívat. Zeptám se sám (sama) sebe: "Jak dlouho se tím chci zabývat? Jak dlouho chci trpět kvůli něčemu, co se stalo v minulosti?" Nyní před sebou vidím řeku a beru tuto starou zkušenost, tuto bolest, toto zranění, tuto nemilosrdnost, a celou událost vhazuji do řeky. Vidím, jak se rozpouští a odplouvá po řece dál, dokud se úplně nerozptýlí a nezmizí. Mám schopnost nechat věci odejít.
Cesty za poznáním mohou být různé, ale všechny, které vedou k člověku, jednoho dne vstoupí do stejných míst. Na jednu stejnou křižovatku, kde se každý z nás začne ptát: Jak nakládám s vlastní silou? Které počínání mě podporuje a které mi síly bere? S kým se stýkat a s kým ne? Čemu nebo komu, a jestli vůbec, sám sebe dát. Jak být ve svém počínání efektivní … Dobré nakládání s vlastní silou šetří čas, a umožní nám, pokud máme u sebe dostatek síly, vstoupit i do míst, do kterých bychom se slabí nikdy nedostali. Síla tlačí k růstu vědomí a umí pohnout bodem spojení. Taková je mapa cesty za poznáním.