Tajemství lásky- Pavel Kastl
O "Lásce" toho bylo napsáno již hodně...napsat tedy něco nového a originálního je velmi těžké...proto si spíš připomínáme to, na co jsme v kalupu života zapomněli...ano i já vnímám Lásku jako velmi jemnou energii a dovoluji si říct, že Láska léčí, je tím nejdražší lékem na všechny boly a žaly světa...
Přeji všem hodně uřimné a čisté lásky, nejen bezpodmínečné, ale i té všeobjímající...Danka
Slovo autora:
Jmenoval jsem se Pavel Kastl a obdržel jsem některé informace, které byly před lidstvem ukrývány po celé věky.
Láska je pro každého z nás tou nejdůležitější věcí na světě. Říká se, že člověk má dva hlavní pudy –
pud sebezáchovy a pud pohlavní. Pudem sebezáchovy se lidé snaží udržet naživu, ale v podstatě
proto, aby mohli žít a být šťastní = prožívat nějakou lásku.
Láska je obestřena mnoha tajemstvími, z nichž zdaleka ne všechna byla odhalena. A právě tato
kniha se pokouší odhalit některá tajemství lásky, která byla před lidmi až dosud ukrývána.
Ukázka z knihy:
CO JE TO LÁSKA
__________
Láska je energie, která se touží spojit s jinou kompatibilní energií, částečně stejnorodou a částečně
protikladnou. Svojí intenzitou přehlušuje méně intenzivní energii rozumového myšlení a jedná
(pod)vědomě dle své individuální energetické podstaty a okolností, ve kterých působí.
Je to právě láska, která je v jemnohmotných duchovních světech tou nejjemnější jemnohmotou a
kousek z ní je obsažen v každé bytosti. Láska je nejjemnější a nejdokonalejší energie, která vše
spojuje a kterou lze jen těžko vysvětlit. Tato energie je obsažena ve všech bytostech. Každá bytost má
v sobě kousíček oné univerzální a vše prostupující lásky, ať již si je toho vědoma nebo ne.
I jednotlivé části “mrtvé” hmoty k sobě svojí podstatou a hmotnou příbuzností určitým způsobem
patří a hrubohmotná přitažlivost mezi nimi je podobná jemnohmotné přitažlivosti duševní. A jak je
všeobecně známo, hmota se vzájemně přitahuje gravitační silou. Můžeme tedy oprávněně tvrdit, že
gravitační síla je projevem vzájemné lásky hmoty. I gravitační síla tedy může být láskou, přesněji
řečeno, láskou hrubohmotnou. Samozřejmě, že existuje více důvodů přitažlivosti a některé z nich jsou i
negativní, ale přitažlivost v pozitivním slova smyslu bývá právem nazvána láskou.
Láska je nesladší, nejkrásnější a nejdokonalejší emoce. A spojuje bytosti duchovního i hmotného
světa. Je jasnější než Slunce, ale neoslepuje oči, je sladší než cokoli jiného, je vším, pro co stojí
existovat a za co stojí žít i umírat. Je absolutní a dokonalá. Sama bez sebe nemůže být. Miluje všechny
skrze sebe a všemi je skrze sebe milována.
Láska je láskou sama pro sebe, samu sebe chce naplnit. Sama sebe získává a sama sebe dává. V
čistých a vyšších duchovních sférách je všudypřítomná. Všemi tam existujícími duchovními bytostmi je
vydávána i přijímána. Ale nyní se podívejme na lásku z poněkud vědečtějšího hlediska.
Láska je pozitivní, kladná emoce. Jedna bytost cítí přitažlivost a náklonnost k bytosti jiné, popřípadě
k předmětu nebo činnosti, ke kterým se tato bytost cítí být přitahována a na kterých je citově kladným
způsobem, tedy milováním, závislá. Tato pozitivní emoce ale může být projevem lásky k sobě, kdy
někdo dělá něco, co u něj vyvolává příjemné pocity a danou činnost vykonává převážně jen proto, aby
se díky ní lépe cítil a tak prožívá lásku k sobě.
Skutečná, Božská láska, je všepronikající. Aniž jsme si toho vědomi, díky kousíčku univerzální lásky v
nás všech se všichni navzájem milujeme, i když tato láska bývá většinou přehlušena větším
potenciálem jiných pocitů, často i výrazně negativních. Ale stává se, že i ti, kdo si ublížili, se po smrti
setkávají v lásce v duchovních, Božích světech. Láska je to, co nás přivedlo na svět, a láska je to, co
nás po smrti našich těl navrací zpátky do duchovních světů.
Ve vyšších duchovních světech vládne jen láska. Absolutní láska. V pozemském lidském světě je
láska pomíjivá a zrádná, kdežto láska v duchovních světech je věčná a nepomíjí nikdy. Vždycky byla, je
a bude. Nejvyšší formu lásky pak zosobňuje Bůh – Duch Svatý neboli Duch Lásky. On je nejvyšší láskou
a do značné míry také nejvyšší moudrostí.
Ale měli bychom vědět ještě jednu skutečnost. Podstata lásky je totiž v jisté míře egoistická. Když
láska dává do něčeho, respektive do někoho, svoji energii, automaticky si od něj také kousek energie
bere. Nejsou žádné lásky, které by byly stoprocentně čisté, tedy které by uměly jen dávat bez toho,
aniž by chtěly také brát. V každé lásce je kousek egoizmu. Někdy větší, jindy menší.
Výměna jak energie lásky, tak i všeho ostatního, je ve všem, neboť kompatibilní i nekompatibilní,
stejnorodé i opačně laděné energie na sebe narážejí, spojují se i odpuzují a neustále se transformují
mezi všemi živými tvory, ovšem většinou jen povrchově. Hlouběji se transformují především při
vzájemném blízkém kontaktu živých bytostí, což je v případě lidské lásky zejména při sexuálním
spojení. Zvláštní a také velmi intenzivní transformace energie lásky může probíhat při spojování se s
Duchem Božím nebo s vyššími anděly v modlitbách a meditacích, nebo při tzv. “vylití Ducha Svatého”,
kdy živou bytost obejme Duch Lásky a ona cítí intenzivní lásku.
Láska má tisíc jmen a tisíc tváří a je jen na nás, lépe řečeno na našem Osudu, kolik si z ní budeme
moci vzít a jak bude vypadat tvář té naší, námi prožívané lásky.
Láska je to nejcennější a každý, kdo ji prožívá, se tím přibližuje duchovnímu světu a Bohu. Rozvíjí v
sobě pozitivní energii a když je zamilovaný, má i světlejší auru.
V každém člověku je zakódována potřeba lásky nejen duševně, ale i fyzicky. Tato potřeba lásky je
natolik silná, že nutí lidi hledat si vhodného partnera, se kterým by mohli vzájemnou lásku prožít.
Ale pozor! Láska nemiluje jen toho, kdo ji nejvíce potřebuje - tedy trpící živou bytost. Láska miluje
především toho, kdo je s její energií kompatibilní! Kompatibilita a energetická příbuznost jsou vyšším
kritériem pro lásku, než to, zdali ji ta či ona konkrétní živá bytost potřebuje či nikoli. Láska totiž nejde
vždy zachraňovat, ale spíše se jde spojit s jinou, kompatibilní energií lásky. A v tom je jistý rozdíl mezi
láskou a soucitem.
Když se například zmrzačí nějaký muž, je slabý a ztratil již svoji mužskou sílu, úpí a stěžuje si na
bolest, pro ženu již přestal být mužem v pravém slova smyslu. Jeho mužskost je nyní poškozena a
mezi jejich energiemi lásky již není takové napětí, jako bylo dříve. A z toho důvodu jej ta žena třeba
opustí a najde si jiného, a i kdyby nenašla, už svého muže nebude milovat tolik jako dříve. To samé
platí, když je zmrzačena a zohavena žena, ztratí svoji krásu a opustí ji muž, který si najde jinou ženu s
neporušenou sexuální energií lásky a s normálně fungující ženskostí. A i kdyby ten muž svou ženu
neopustil, už ji nebude milovat tak mnoho jako dříve. Ovšem u Boží lásky (ta již není sexuálního
charakteru) i mateřské lásky je tomu jinak.
Protože vše souvisí se vším a v každém protikladu je prvek jeho protikladu, souvisí i láska s
nenávistí a nenávist s láskou. A v lásce je i nenávist a v nenávisti je i láska.
A jaká je tedy energetická podstata lásky a nenávisti? Láska je protikladem nenávisti a nenávist je
protikladem lásky. Energie lásky má víceméně opačný tok, než energie nenávisti. Jestliže je láska
splýváním a spojováním se vhodných a k sobě patřících energií, pak tedy musí být nenávist opačným
energetickým procesem, to jest odpuzováním a přestávkou ve vzájemné výměně energie lásky. Ovšem
i nenávist v sobě má přitažlivost a láska i odpudivost, ale opačné energetické podstaty. Například
někdo je nenávistí přitahován k tomu, koho nenávidí, a je ochoten ho i vyhledat jen proto, aby mu
mohl ublížit. A naopak dva lidé, kteří se milují, se od sebe na chvíli vzdálí jen proto, aby si jeden od
druhého trochu odpočinuli a mohli se po návratu k sobě tím více se milovat.
Energie lásky se projevuje přitažlivostí a kdyby všude existovala jen láska bez nenávisti, vše by
splynulo se vším. Vše jemnohmotné i hrubohmotné by se spojilo do jediného gigantického
energeticko-hmotného útvaru, který by nemohl sám o sobě existovat. Tento gigantický útvar by časem
ztratil energii a rozpadl by se, jinými slovy řečeno, zhroutil by se celý VšeOrganizmus. Proto láska -
přitažlivost, potřebuje svůj protiklad, nenávist - odpudivost. A stejně tak obráceně, kdyby všude
existovala jen samá nenávist, vedlo by to k nadměrné odpudivosti a ztrátě pozitivní příbuznosti všeho
se vším, tedy také ke zhroucení a rozpadu celého VšeOrganizmu. Z toho důvodu přitažlivost lásky i
odpudivost nenávisti musí být ve VšeOrganizmu v určitém vzájemném poměru. A proto se musí střídat
láska s nenávistí po věky věků. A právě díky určité míře nenávisti může láska jako taková existovat
věčně.
SMYSL PROŽÍVÁNÍ LÁSKY
__________
Smyslem prožívání lásky je (kromě mnoha jiných důvodů, kterými se zde pro zjednodušení nebudu
vůbec zabývat) udržování duševní a energetické příbuznosti s blízkými dušemi vzájemnou transformací
pozitivní kladné energie.
Obvykle nejprve toužíme po lásce. Naše energie lásky touží po výměně a spojení s energií lásky
námi milované bytosti. Jsme zamilovaní, naše aury září, a v tu chvíli máme blízko k Duchu Lásky a
prožíváme čistší část naší duše, upevňujeme ji a zlepšujeme se.
Pak se nám podaří lásku, po které toužíme, získat. Když máme lásku, transformujeme její energii.
A Bůh je s námi a my jsme s ním.
A když ztratíme lásku, musíme prožívat nenaplněnou touhu po lásce a odloučení od milované
bytosti. Tím dobíjíme (a zároveň i vybíjíme, neboť všechno má dvojí efekt) svojí duši a dodáváme
energii duchovnímu světu, protože duchovní svět čerpá potřebnou energii pro svojí existenci také z
utrpení živých tvorů – nejen z jejich přímé fyzické bolesti, ale i z jejich touhy po něčem, co nemohou
mít (což je ale svým způsobem vlastně také bolest). A také se připravujeme na smrt, což pro mnohé
bývá odchod do ještě větší lásky, než jakou prožili v jejich pozemském životě.
VE SVĚTĚ BOŽÍ LÁSKY
__________
Všude jen samá láska. Duše šťastných lidí, zvířat a rostlin. Kolem dokola nádherná zář a láska bez
hranic. Je to místo, o kterém každý z nás sní. Nebeské, duchovní světy, ve kterých vládne jen Boží
láska.
Každý miluje každého, věčně. Vždycky se milovali, milují a milovat budou. Dokonalý svět, plný
šťastných duší. Všichni jsou věční, jsou nesmrtelní. A láska je tu všude. V každé šťastné duši, v každé
nebeské rostlině, v každém paprsku světla. Není nic víc než Ona - věčná, dokonalá a všeobjímající.
A duše, které z tohoto duchovního světa odcházejí, aby se narodily v pozemském světě, dobře vědí,
že až jejich život ve hmotném světě skončí, znovu se navrátí do tohoto dokonalého a láskou
prozářeného duchovního světa (má-li to tak být), jejich jediného, pravého a skutečného domova.
Všude tu hraje čarokrásná hudba. Tak hezká, že okouzlí každého, kdo ji jednou uslyší. Nádherný
nebeský ráj. Nádherná krajina, kouzelné rostliny, překrásné budovy. Láska proudí odevšud a hudba, ač
se zdá, že odnikud nevychází, je vytvářena láskou a vychází odevšud.
Z dálky přichází duše zemřelých lidí a jsou ostatními dušemi s láskou vítány.
Dálkou vesmírnou, za láskou nesmírnou, za jediným cílem, k Bohu a k milovaným blízkým duším.
Kouzelná krajina, všichni září štěstím, nevýslovným pocitem blaha a spokojenosti. A náhle přichází ten
nejkrásnější okamžik.
Do celé té překrásné záře vplouvá Světlo. Tak nádherné Světlo, v jehož záři veškerá nebeská
nádhera bledne. Světlo, které je plné nejvyšší a nejčistší lásky, lásky bez hranic. Duch Lásky svými
zářícími paprsky něžně a s láskou pohladí všechny duše, které Jeho Lásku opětují.
Energie lásky je nyní tak obrovská a vším pronikající, že ve srovnání s její nádherou se každé lidské
utrpení jeví jako nic. Nastává okamžik, kdy láska vítězí. Komu se ve hmotném světě špatně žilo, ten
nyní září štěstím a rozplývá se v paprscích Světla Ducha Svatého. Miluje láskou bez hranic, a také je
láskou bez hranic milován.
Ta tam jsou všechna lidská strádání, každá bolest života již dávno pominula a zůstala jen láska. Tak
velká, že ji slovy nelze popsat. To jediné, za co stojí žít i umírat. To, co je věčné a nikdy nepomíjí. Ta
jediná a největší pravda vesmíru a věčnosti.
Božskou krajinou se line jasná zář, neexistuje zde bolest ani zklamání.
Na nebeském palouku se setkaly duše dvou lidí. Za života byli milenci, ale ona v mladém věku
zemřela na těžkou nemoc a on na ní neustále vzpomínal. Nyní jsou zde oba, šťastní a dokonalí.
Až se znovu narodí, opět se setkají a budou spolu žít, a až je utrpení života a smrt rozdělí, znovu se
shledají v nebeských a duchovních světech. Vědí, že bolest lidského žití musí být, ale vědí také, že jsou
nesmrtelní a věční, a že jejich lásku nic nezničí. Již se smrti nebojí. Ví, že jejich láska je to největší, co
mají, a že nikdy nepomine. A také vědí, že až jejich duše skončí svojí pouť mnoha životy, již se
nebudou muset znovu rodit, a budou moci vstoupit do Božího Království a zůstat tam navěky.
LÁSKA A OSUD
__________
Všechno dění ve hmotném světě je řízeno světem duchovním a Osud každého z nás je předurčen na
sto procent. Osud je projevem vůle duchovního světa a zahrnuje v sobě události, které duchovní svět
naplánoval a které se mají ve hmotném světě odehrát. Tím pádem jsou tedy Osudově předurčeny také
všechny lásky které jsou, které kdy byly a které kdy budou.
Šťastné lásky jsou řízeny kladnými duchovními silami, tedy čistšími a vyššími anděly a duchy. A
nešťastné lásky jsou řízeny duchovními silami zlými, tedy duchy určenými ke konání zla.
Když se mají setkat ti, kdo jsou určeni k prožití vzájemné lásky, duchové řídí jejich myšlení, cítění i
jednání takovým způsobem, aby se setkali tehdy, kdy se mají setkat, a u obou zásahem do činnosti
jejich mozků vyvolají pocity vzájemných sympatií a posléze i lásky.
Již staré národy věřily v existenci různých bytostí či duchů, řídících lidskou lásku:
Bájný Amor se svým šípem:
Amor v nebi:
Bájný jednorožec:
V životě lidí se muži i ženy setkávají, aby prožili energii vzájemné lásky. Pak se ale musejí rozejít a
zemřít, aby jejich štěstí bylo vyváženo neštěstím. Protože vše, tedy i lidská láska, je podřízeno
Univerzálnímu Zákonu Veškerého Dění. A protože musí být poměr mezi protiklady, tedy i mezi láskou a
nenávistí, vyrovnaný, proto lidé prožívají lásku a skutečné štěstí jen část života. Jak pravil Chálíl
Džibrán (“Zahrada prorokova”): „Láska vás nejen korunuje, ale také přibíjí na kříž.“
Každá duše má Osudově přidělený jiný styl prožívání jejích hmotných životů oproti duším ostatním,
tedy tím pádem i jiný styl prožívání lásky. Když se skončí vývoj civilizace, každá duše si vymění svůj styl
prožívání hmotných životů, v daném případě svůj styl prožívání lásky, s duší jinou. Tak si duše po věky
věků předávají jednotlivé “role”, tedy i lásky, které mají ve svých hmotných životech sehrát - prožít. V
některých životech má duše méně lásky, v jiných více.
Pro mnohé lidi zůstává dosud nezodpovězenou otázkou, jak je možné, aby duchové Osudu ovládali
lidské jednání a lidskou lásku tak dokonale, aby se naplnily a skutečně staly všechny lásky, které jsou
předurčené a které se mají stát.
Jak všichni víme, orgán, ve kterém se odehrávají myšlenkové pochody člověka, je mozek. Mozkové
kůra i mozková tkáň jsou velmi citlivé a reagují na všechny vnitřní podněty lidského těla, avšak reagují
také na podněty vnější.
Tou částí lidského mozku, ve které probíhá myšlení, je prý velký mozek. Pod jeho zadní částí se
nachází mozeček, který údajně zprostředkovává spolupráci tří hlavních částí mozku (předního, zadního
a středního).
Jemnost struktury mozku i citlivost hlavních řídících žláz lidského těla, zejména hypothalamu,
hypofýzy a nadledvin, poskytují duchům mnoho pohodlných a účinných prostředků, jak zasahovat do
myšlenkových i emocionálních pochodů uvnitř člověka i do dějů, které se v jeho těle odehrávají. Také
činnost prodloužené míchy, sídla motorického centra (životní funkce - činnost srdce, dýchání apod.) se
dá zásahem duchů spolehlivě ovlivňovat jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu.
Má-li se nějaký muž zamilovat do nějaké ženy (a i ona do něj), duchové (Osudové síly) to zařídí
například následujícím způsobem:
Té ženě i tomu muži vnuknou myšlenku, aby se v určitou dobu vydali do města a ve stejný okamžik
procházeli tou ulicí, ve které se mají setkat. Duchové to provedou tak, že se částečně zhmotní a
zapůsobí na myšlenkové centrum v mozku jich obou a vtlačí jim (vnuknou) myšlenku, že mají jít v
určenou dobu do města a procházet tou ulicí. Oba dva si myslí, že se k tomu, aby tou ulicí šli, rozhodli
dobrovolně, tedy svojí tzv. “svobodnou vůlí”. A přitom nemají ani tušení o tom, že to za ně rozhodl
Osud. A už vůbec nevědí, že jim ten nápad do mozku vsunuli “Osudoví duchové”.
Když se v určené ulici setkají, duchové zapůsobí na motorické centrum ženy nebo na pohyb prstů
její ruky a jí upadne právě ve chvíli, kdy jí ten muž míjí, kabelka na zem. Tomu muži duchové zároveň
vnuknou myšlenku, aby té ženě tu kabelku zvedl a podal, a pak oba přimějí vyměnit si spolu pár vět a
zároveň na oba působí tak, aby si byli sympatičtí a přitahovali se (jejich vzájemná přitažlivost bývá v
takových případech do jisté míry i přirozená, duchové jí v ten okamžik jen trochu zvýrazní). Pak ten
muž pozve tu ženu třeba na večeři a láska začala.
FYZICKÁ LÁSKA A JEJÍ ÚČINKY NA ORGANIZMUS
__________
Pohlavní pud vyjadřuje potřebu spojit se s příbuznou duší, vyměnit si s ní energii sexuální lásky a
pomocí pohlavního styku se rozmnožit, čímž vzniknou nová těla, která umožní hmotné životy dalších
duší.
Sexuální pud je prý řízen z mezimozku prostřednictvím neuroendokrinního regulačního mechanizmu.
Pohlavní žlázy čili gonády jsou u mužů varlata, u žen vaječníky. Mužské i ženské pohlavní hormony
patří v lidském těle k jeho důležitým a základním složkám. Hlavní mužské hormony jsou testosteron a
androsteron, a hlavní ženské hormony jsou estrogen a progesteron. Pohlavní hormony estrogen,
progesteron, testosteron i androsteron se vyskytují jak u mužů, tak u žen. Z toho vyplývá, že muž i
žena jsou si do jisté míry podobní. Oba v sobě mají zastoupeny jak ženské hormony (prvek ženskosti),
tak mužské hormony (prvek mužskosti). Tato skutečnost poukazuje také na fakt, že muž i žena mají
společný původ.
Muž má více prvku mužskosti, což se projevuje vyšší koncentrací mužských hormonů - testosteronu
a androsteronu. Žena má převahu prvku ženskosti, což se projevuje vyšší hladinou ženských hormonů
- estrogenu a progesteronu.
Do mužů je vložena silná touha po pohlavním aktu, při kterém dochází k výronu semene. Při
orgasmu dojde k energetickému uvolnění a “oživení” celého organizmu. Občasné prožití orgasmu
nejen u mužů, ale i u žen, prospívá činnosti hlavní energetické dráhy organizmu, Přední střední dráhy
(Tu-mo). Výron semene při souloži nebo při onanii má příznivý vliv na zdárný vývoj energetické
konstituce mužského organizmu v době dospívání. Občasný sexuální akt má v jisté míře příznivý vliv
také na činnost srdce a celkový metabolizmus.
Zdravý a pravidelný sex podporuje činnost srdce, regeneraci organizmu a působí příznivě proti
stresu. Prý zvyšuje i hladinu hormonů, které mají kladný vliv na pozitivní náladu a celkový klid člověka.
Dalším důležitým faktorem, který má vliv na prožití sexuálního aktu, je činnost nadledvin a hypofýzy
(podvěsek mozkový), hlavní řídící žlázy lidského organizmu. Nadledviny vylučují adrenalin, kortikoidy a
glukokortikoidy (stresové hormony), zejména však adrenokortikotropní hormon (ACTH), který vytváří
vazbu mezi činností nadledvin a podvěsku mozkového. Činnost těchto žláz má vliv na stres, na činnost
pohlavních žláz, na intenzitu emocí, i na celkovou funkci organizmu.
Každý člověk má jinou potřebu lásky. Záleží především na vedení Osudovými silami, na hladině
hormonů, na činnosti nadledvin, pohlavních žláz, hypofýzy, mozku a vegetativního nervstva.
Absence sexu a fyzické lásky vede u obou pohlaví ke zdravotním poruchám. Úplné potlačování
pohlavního pudu může vyústit v různé zdravotní problémy, vede k přetlaku a stresu, který se může
ventilovat formou agresivity a fyzických či tzv. psychických poruch. Mnoho žen i dívek, které se lásce
brání, mají potíže se ženskými orgány a většinou i bolestivější menstruace, než ostatní ženy.
Duše zpravidla dostává odpovídající tělo, které má takovou energii, takové endokrinní žlázy a takové
koncentrace hormonů, které odpovídají její sexuální Karmě.
Nyní bych se rád pozastavil nad nadledvinami. Tato žláza souvisí s reakcí organizmu na stres a
ohrožení, tedy s emocemi. Vzrušení při pohlavním aktu působí minoritně podobným způsobem, jako
stres. Také podráždí nadledviny, zvyšuje se krevní tlak, vegetativním nervstvem proudí vyšší proud.
Sexuální selhání z důvodu trémy až strachu z pohlavního styku mají na svědomí často právě
nadledviny. Jejich činnost je prý dle akupunktury závislá na čakře Múládhára (ovládá pohlavní žlázy a
orgány malé pánve), na čakře Sahasrára (ovládá podvěsek mozkový) a na čakře Svádhišthána (ovládá
nadledviny). Pro prožití pohlavního aktu je důležitá ovšem i energetická konstituce organizmu, protože
duší dodávaná životní energie proudí do čaker z Přední střední a Zadní střední dráhy.
Naše fyzická těla mají kód, který je nutí toužit po sexuálním aktu a hledat si partnera. Naše těla
také k tomu, aby dobře fungovala, pohlavní styk či v akutním případě alespoň onanii pravidelně
potřebují. Pokud v sobě tuto potřebu uměle potlačíme, projeví se nedostatek sexu nějakou zdravotní
poruchou.
Avšak existují lidé, kteří dobrovolně absolvují sexuální půst, aby sexuální energii transformovali na
energii jinou, například telepatickou, jasnovidnou, výjimečně i psychokinetickou. Taková umění jsou ale
velmi vzácná.
ROZDÍLY MEZI MUŽSKÝM A ŽENSKÝM POHLAVÍM
__________
Jaké jsou u lidí i zvířat rozdíly mezi jejich pohlavími? Zvířata touží po pohlavním styku se zvířetem
stejného druhu a opačného pohlaví. Bývá pravidlem, že samčí (mužské) pohlaví usilovně vyhledá
samičí (ženské) pohlaví, a nejslastnějších pocitů dosahují (zejména) samci a (často i) samice při
vzájemné kopulaci.
Protože nám jde především o klasickou mileneckou lásku mezi lidmi, podívejme se na podstatu
muže a ženy.
Je jasné, že muž i žena vznikli rozdělením bezpohlavních duší na duše mužské a ženské, a že v
ženských duších je více prvku ženskosti a v mužských více prvku mužskosti. Ale co to ten prvek
mužskosti a ženskosti vlastně je a jak lze těmto prvkům porozumět z hlediska transformace energie
lásky?
Prvek mužskosti a ženskosti je prožíván nejen pohlavním stykem ale i tím, jak dotyčný muž i žena
vnímají okolní svět, jak se fyzicky cítí. Jaké pocity každý z nich prožívá z pohlavních znaků svého těla a
to nejen při sexu, ale i v průběhu celého života: jak vnímá muž svojí postavu, své pohlaví a svaly, jaký
pocit má žena ze své postavy, zaoblených boků, ňader. Když žena vnímá své hýždě nebo hruď, nebo
svůj rozkrok, dosahuje jiných pocitů, než když ty samé části svého těla vnímá muž. Takže důležité je
to, aby muži i ženy měli jiný pocit ze svého vlastního těla a nejen z něj - aby prostě dosahovali (v
určitých věcech a v určité míře) rozdílných pocitů při vnitřních i vnějších podnětech.
Muži i ženy mají znatelný rozdíl při vnímání doteků a zvuků, při emocionálních prožitcích jak
sexuálního, tak nesexuálního charakteru. Přičemž rozdílnost jejich pocitů umožňuje odlišnou
transformaci energie v návaznosti na jejich opačný pohlavní princip.
Energie lásky je u samců rozložena jinak, než u samic. Samci milují více emocionálně a většina jejich
energie lásky směřuje pouze na kopulaci se samicí a touhu po pohlavním spojení s ní, které velmi
intenzivně prožívají. K ostatním tvorům i ke svým potomkům se však zevně chovají zpravidla hruběji
než samice.
Samice zase naopak zpravidla méně intenzivně prožívají pohlavní akt ve srovnání se samci, zato
však jsou k ostatním tvorům zevně něžnější a více milují svá mláďata. Jejich láska je sice méně
intenzivní k jednomu objektu (samci), ale více citlivější ke všem ostatním tvorům. Tento zákon má
univerzální platnost a platí nejen u zvířat, ale i u člověka.
Když má muž pohlavní styk se ženou, zpravidla prožívá mohutný orgasmus. Žena orgasmus při
pohlavním styku mít může, ale také nemusí, kdežto muž orgasmus (vyvrcholení) při pohlavním styku
mít musí. Žena muže pouští do sebe, ať již pasivněji nebo aktivněji, kdežto muž se spojuje se ženou
vysloveně aktivně. Muž více vydává a méně přijímá, žena více přijímá a méně vydává. Muž často
nemůže při pohlavním styku mluvit, žena ano. Kdo tedy prožívá sexuální akt intenzivněji?
(Prosím omluvte tyto nedostačující obrázky. Co se týče orgasmu muže a ženy, všeobecně platí následující:
Orgasmus muže má vyšší intenzitu (větší výšku), ale nižší šířku pocitů a kratší čas svého trvání. Orgasmus ženy má nižší
intenzitu (menší výšku), ale větší šířku pocitů a delší čas svého trvání.)
Při oboustranném orgasmu partnerů dochází k vyšší a intenzivnější výměně energie lásky, k posílení
jejich duševní příbuznosti, k napojení na vyšší duchovní sféry.
Ten, kdo prožívá orgasmus jen při onanii, sám vydává energii lásky, ale v podstatě žádnou
nepřijímá. Fyzicky se uvolní, vyjde z něj přetlak energie ven, ale nepřijme energii od jiného člověka.
Mnoho duchů transformuje energii spolu s lidmi, kteří onanují. Přesto je však občasná onanie, není-li
možnost pohlavního styku, pro organizmus člověka v zásadě zdravější než to, aby přetlak neukojené
potřeby uvnitř něj dále rostl a škodil mu.
U mužů je občasné prožití orgasmu ještě větší nutností, než u žen. Ty mají většinou trochu nižší
potřebu fyzické lásky než muži, ale také výraznou.
Žena je za normálních okolností, když je v klidu, naladěna na citlivější vibrace, než muž. Muž je v
klidu naladěn na nižší a hrubší vibrace, než žena. Jen při prožití lásky a emocí “vzplane” muž více než
žena, a na chvíli dosáhne vyšších a intenzivnějších vibrací než ona. Ženy klidový bod je vyšší než u
muže, avšak vzrušivý bod je nižší než u muže, zatímco klidový bod u muže je nižší než u ženy, avšak
vzrušivý bod je vyšší než u ženy.
Schopnost lásky u muže:
Schopnost lásky u ženy:
Ženy většinou chtějí, aby jim muž svojí lásku dokázal sexem, a ne jen básněním a řečmi. Žena
podvědomě touží po sexu a někdy si tuto potřebu ani příliš neuvědomuje. A pokud ano, je v její
přirozenosti nedat muži tuto touhu ihned najevo.
Mladá žena má stálou hladinu vzrušivých látek, která se mnoho nesnižuje ani nezvyšuje. Trvalá a
stálá hladina vzrušivosti ženu nevyčerpá tolik, jako muže s jeho proměnlivou emocionalitou, který
jednou prudce vzplane a podruhé je nečekaně chladný. Žena dokáže být trochu vzrušena, nebo spíše
jistým způsobem rozcitlivěna, po dlouhou dobu, kdežto muž na chvíli vzplane na vyšší emocionální
úroveň než ona a po té opět na chvíli silně citově ochladne.
Muž miluje více tam, kde žena miluje méně, a žena miluje více tam, kde muž miluje méně. Muž
musí dát ženě sám sebe, chránit jí, mít jí rád, a ona se této jeho touze otevírá a jeho energii přijímá,
ale také mu jí dává.
Ženy chtějí být dobývány. Často zcela úmyslně vyvolávají scény a situace, které zvyšují jejich
přitažlivost v očích mužů. Dělají, že se nechtějí milovat a přitom vnitřně touží po tom, aby je jejich
partner “přemohl” a dobyl. Ženy tak v sobě vyzdvihnou svojí ženskost a vzruší muže, kteří je pak s o to
větší vášní chtějí dostat.
Ženám imponují nejen úspěšní muži, ale i takoví muži, kteří se dokáží mezi ostatními muži nějakým
způsobem prosadit, ať již fyzicky nebo svojí inteligencí. Když muž zmlátí jiného muže, když si troufne
odporovat nějakému autoritativnímu člověku, vyslouží si tím úctu a obdiv žen. A tak se projevuje
vnitřní touha žen po hrubosti, dokonale zamaskovaná jejich něžným zevnějškem.
Mužům imponují ženy, které jsou atraktivní, fyzicky krásné, které je sexuálně uspokojí, a které
nemají hrubé a mužské rysy. Z ženy musí vyzařovat ženskost a jemnost, aby přitahovala normálního
muže. Tak touží muž po jemnosti ženy a tuto touhu ukrývá pod svým hrubým mužským zevnějškem.
V každé ženě je jisté minimum prvku mužskosti, stejně jako je v každém muži jisté minimum prvku
ženskosti.
Když žena dává na odiv vnady svého těla muži a uvědomuje si, že se například její zadek tomu muži
líbí a že jej vzrušuje, pak tato žena posuzuje své tělo prvkem mužskosti. Dívá se na sebe očima muže
a uvědomuje si, co je na ní krásné. V daném případě sama ohodnotí očima muže svůj zadek jako
hezký a vzrušující. Avšak když je dobývána a mile znásilňována, prožívá to již svým submisivním
prvkem ženskosti.
Stejně tak muž, který má hezkou postavu, velký penis, hezké vlasy a podobně, se na sebe občas
nevědomky na chvíli podívá očima ženy, a jeho prvek ženskosti vyhodnocuje jeho tělo jako hezké a pro
ženu přitažlivé. Když však ten muž prožívá aktivní soulož, prožívá ji již svým prvkem mužskosti.
Ženy často chtějí dodat své ženskosti novou tvář, po letech manželství sobě nebo naopak svému
muži dokázat, že jsou stále atraktivní a že o ně mají jiní muži zájem. Proto se nechají “ulovit” cizím
mužem a jsou s ním svému manželovi nevěrné. Dalším důvodem pro jejich nevěru je přijmout jinou
mužskou energii, než manželovu, protože té jsou již přesyceny.
U muže platí to samé, ale obráceně. Touží po energii jiné ženy, protože energie manželky je již
přesycen a zároveň si chce znovu dokázat, že dokáže zaujmout jinou ženu a že ji dokáže “dobýt”.
Věrné manželství bez nevěry by mělo svoji vzájemnou lásku neustále oživovat tím, že svůj sex
manželé zpestřují a vědomě v rámci možností oživují energii jejich mužství a ženství. Je mnoho
způsobů, jak zpestřit sexuální akt - dráždivým oblečením, hraním si na pána a jeho otrokyni nebo na
to, že jsou cizí a teprve dnes se potkali, a že se to celé mezi nimi dnes odehraje poprvé.
Pravdou je, že naše těla i naše duše, jakož i vedení duchovního světa nás nutí k nevěře, často
dokonce i proti naší vůli. A nám nezbývá než podlehnout. Je jen velmi málo milenců, kteří jsou si
absolutně věrní. Protože oboustranná intenzivní láska partnerů, doprovázená celkovou přízní Osudu, je
velmi vzácný jev.
Je pravdou, že není žádný živý tvor, který by neměl potřebu lásky. Každý touží milovat a být
milován. Někteří jedinci v sobě dokáží tuto potřebu lásky potlačit, ale vnitřně si ji ve větší či menší míře
alespoň občas uvědomují. Vždyť nitro každého z nás touží objímat i být objímáno.
Muž se potřebuje spojit s ženskou energií a má-li jí akutní nedostatek, může se stát, že souloží se
ženou, která by se mu za normálních okolností (kdyby netrpěl nedostatkem ženské energie) zdála
nehezká a po které by tedy sexuálně vůbec nezatoužil. Podobně je tomu i se ženou, která touží po
mužské energii a má-li jí akutní nedostatek, je schopna souložit s mužem, se kterým by za normálních
okolností souložit vůbec nechtěla a po kterém by vůbec nezatoužila.
Ač jsou muž i žena rozdílní, lásku i potomstvo mohou zplodit jen spolu. Jeden potřebuje druhého.
Jak říká přísloví ze Shao-linského chrámu: “Muž a žena jsou jako uhlí a jiskra. Mohou hořet jen spolu,
bez sebe jsou chladní."
Na některých ženách můžeme pozorovat mužské rysy. Nejčastěji růst vousů, mužské kyčle a více
ráznou a méně citlivou povahu. V takových případech jde buď o mužskou duši, která se vtělila do
ženského těla, nebo o duši ženskou, která však v sobě příliš rozvíjí mužské vlastnosti na úkor vlastností
ženských, což se může projevit i fyzicky.
Rostou-li ženě vousy, má-li hrubší hlas, svědčí to o poruše jejího principu ženskosti. Měla by se nad
sebou zamyslet a změnit svůj případně odmítavý postoj k mužům a nemá-li ho, pak by se místo toho
měla alespoň naučit chovat se více žensky. Také touha mnoha dívek být policistkou nebo zastávat
náročnou mužskou profesi, například být soudkyní, je ve své podstatě nepřirozená. Pohleďme do
přírody a uvidíme, že samec je fyzicky silnější a agresivnější, než samice, která má být na rozdíl od něj
jemnější a slabší (jsou i výjimky, například u pavouků). Proto má být žena něžná, milující a má se
starat o své potomky. Ženy se nemají rovnat mužům, stejně jako muži nemají být příliš zženštilí. Právě
odlišností muže a ženy vzniká jejich vzájemná přitažlivost. Kdyby se ženy rovnaly mužům, dělaly
stejnou práci jako oni a žily by stejným stylem života, postupně by jim začaly větší a větší problémy se
ženskými orgány, zvedla by se jim hladina mužských hormonů v jejich těle a hladina hormonů
ženských by klesla. To je však nežádoucí a nepřirozený stav, kterému je třeba se bránit a který by
nakonec vedl k zániku zdravé mužské i ženské lásky.
Stejně tak je tomu i s některými muži, kteří jsou příliš zženštilí. Buď se do mužského těla vtělila
ženská duše, nebo v sobě muž příliš rozvíjí ženské vlastnosti na úkor vlastností mužských.
Ale k záměně pohlaví nedochází často a duše, která byla mužem, bude ve svém dalším životě
pravděpodobně opět mužem, a duše, která byla ženou, bude ve svém dalším životě pravděpodobně
opět ženou.
V obou případech, tedy žen-mužatek i zženštilých mužů, by se tito lidé měli snažit o zachování
přirozených vlastností svého fyzického pohlaví a neměli by v sobě vědomě rozvíjet znaky pohlaví
opačného.
Ale jak víme, vše je Osudově předurčeno a má-li nějaká duše prožít život opačného pohlaví, tak ho
prožije. Ovšem změna pohlaví jedné duše závisí i na změně pohlaví některých příbuzných duší, na něž
je Karmicky vázána a tyto záměny pohlaví se nedějí zase tak moc často. Z toho důvodu je vhodné se
snažit o zachování rysů svého fyzického pohlaví a doufat v přízeň Osudu a správnost svého jednání.
PROBOUZENÍ POHLAVNÍ SÍLY
__________
Lidská láska začíná prvním nadechnutím narozeného dítěte. Nejprve se jedná o lásku dítěte k
rodičům, sourozencům a příbuzným, tedy k rodině, ve které se dítě narodí. Tato láska se až později
rozšiřuje na jiné lidi z širšího okolí dítěte. A smyslnosti a intenzity nabývá většinou až s probuzením
pohlavní síly.
Zodpovězme si otázku: Co se v člověku děje, když se v něm s příchodem puberty probouzí pohlavní
síla?
V období fyzického, respektive pohlavního dospívání, se “ke slovu” dostává jiná část duše, která
“pubertálnímu věku” vládne. Též se mění způsob proudění energie mezi dotyčným člověkem, jeho duší
a jinými světy, s nimiž je propojen. Když se lidé dostanou do puberty, často se mění jejich duchovní
vedení, tedy přítomnost duchů, kteří je obklopují. To platí zejména tehdy, když se zamilují a Osudové
síly řídí jejich lásku.
Když dochází ke zvyšování hladin “sexuálních hormonů” a pohlavní orgány se začínají “probouzet”,
začíná se “aktivovat” další část duše, která je spojena s pohlavními orgány přes Přední střední dráhu a
která dosud “spala”; a také se probouzí další část emočního centra v mozku. Duše “procitá” a
intenzivněji touží po energetické výměně lásky s blízkými dušemi. Začíná si uvědomovat potřebu prožití
sexuální energie lásky a tím, že se duše prostřednictvím pohlavní síly “probudí”, se také dostává k
silnějšímu spojení se světem a více přilne k dění kolem sebe.
Jak víme, jsou duchové, kteří mají na starost lidskou lásku. Když přijde to životní údobí člověka, ve
kterém pohlavně dozrál a kdy má dle svého Osudu potkat svoji první lásku a prožít poprvé sexuální
styk, přichází k němu duchové, kteří jej i toho člověka, se kterým se má poprvé fyzicky milovat, k
pohlavnímu styku dovedou. Duchové působí na mysl obou milenců, podílejí se na evokaci pocitů
vzájemné náklonnosti a lásky i na řízení jejich pohlavního styku. A Duch Lásky je milencům nablízku a
dívá se na jejich lásku.
Náboj milenecké lásky však prožívají chlapci i děvčata v jisté podobě ještě dříve, než získají první
praktické sexuální zkušenosti. Údobí, kdy chlapci poprvé onanují a kdy si vyprávějí o své probouzející
se lásce k dívkám; chvíle, kdy se dívky poprvé začnou zdobit a toužit po lásce chlapců a vyprávějí si o
tom, kteří chlapci se jim líbí. Tyto chvíle, ač ještě bez přímých sexuálních zkušeností chlapců i dívek,
jsou již provázeny erotickou atmosférou a prvním nábojem probouzející se pohlavní síly a lásky.
TAJEMSTVÍ MYSTICKÉ SVATBY
__________
Každý muž i každá žena má svůj ideální protějšek ve své sesterské duši. Co ale ta sesterská duše
vlastně je?
Před vznikem hmotného světa se Centrální Kosmická Duše rozdělí na své jednotlivé části - část
Prastvořených (nejvyspělejší mimozemské civilizace), část lidskou, část zvířecí, část rostlinnou a tak
dále. Lidská část Centrální Kosmické Duše se dále rozdělí na jednotlivé bezpohlavní duše a každá z
těchto bezpohlavních duší se dále rozdělí na duše dvě, mužskou a ženskou. A právě těmto dvěma se
říká “sesterské duše”.
Ve většině případů lidé nejvíce milují svoji sesterskou duši a o něco méně intenzivně ostatní duše,
které jsou jim také blízké a které pocházejí z vedlejších příbuzných bezpohlavních duší (mystičtí
bratranci a mystické sestřenice).
Vztah mezi sesterskými dušemi:
Vztah mezi mystickými bratranci a sestřenicemi:
[O společném původu muže a ženy i o jejich vzájemné duševní příbuznosti hovoří mnoho svatých knih. Například v Bibli je
psáno, že Hospodin Bůh stvořil Evu z žebra, které vzal Adamovi. A proto se muž i žena přitahují (1. Mojžíšova, kapitola 2, verš
24): „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Tedy z jednoho těla vznikli a do
jednoho těla se navrací. O příbuznosti mužských a ženských duší hovoří také Korán. V Suře IV. verši 1. je psáno: „Ó, lidé, bojte
se pána svého, který vás stvořil z jedné duše a stvořil z ní ženu i muže a z nich obou rozptýlil mnoho mužů i žen.“ Zde
nacházíme důkaz o postupném dělení původních bezpohlavních duší. Co se týče duševní příbuznosti, Korán praví: „Špatné ženy
patří špatným mužům a špatní mužové špatným ženám, jako zase dobré ženy dobrým mužům a dobří mužové dobrým ženám.“
Profesor Velenovský pro změnu říkával: „Svůj k svému a vždy dle pravdy.“]
Sesterské duše mají od přirozenosti tolik společné energie, že k jejímu udržení a oživení často stačí
jen občasné a krátké intenzivní prožití vzájemné lásky v některých jejich hmotných životech. Nemusí
tedy mezi nimi nutně docházet k nějakým dlouhodobým milostným vztahům.
Každá bezpohlavní duše má určitou energetickou hodnotu, jinou než ostatní bezpohlavní duše.
Kdybychom sečetli dvě sesterské duše, tedy muže a ženu, zjistili bychom celkovou hodnotu
bezpohlavní duše, ze které vznikly jejím rozdělením. Tak bychom se dostali k představě různých typů
jednotlivých bezpohlavních duší.
V životě člověka bývá obvykle několik nebo i více lásek, které mohou být velmi intenzivní, ale když
se na sklonku svého života ohlédne člověk zpátky a zrekapituluje svůj prožitý život, přece jen musí
uznat, že jedna z jeho lásek byla nějak větší a opravdovější, než ty ostatní. A to byla právě láska k
sesterské duši, ovšem jen pokud ji ve svém životě člověk potkal, což není pravidlem. Pokud ne, mohl
nejvíce milovat i mystickou sestřenici.
Může se stát, že se v souladu se Zákonem Karmy člověk se svojí sesterskou duší v každém svém
hmotném životě nesetká a musí milovat duše jiné. Ale to platí buď pro tzv. “vyrovnávací životy”
(určené k prožití utrpení), nebo tehdy, když se sesterské duše nesetkají z toho důvodu, že musí život
strávit po boku svých mystických sestřenic, s nimiž mají také mnoho společné sexuální Karmy. Často se
však lidé se svojí mystickou sestrou setkají.
Pokud se obě sesterské duše narodí v pozemském světě, cítí k sobě velkou přitažlivost a často se ve
svých pozemských životech setkávají, aby spolu žily zpravidla jako milenci. Ale nemusí tomu tak být
úplně vždycky. Někdy se může stát i to, že k sobě mohou sesterské duše cítit dokonce tak velkou
přitažlivost, že jim to znemožní se fyzicky pohlavně spojit. A to tehdy, když se milují až příliš mnoho.
Když spolu mají pohlavní styk, touží spolu splynout. Jejich sexuální akt je tedy pokus o návrat do
původního stavu, kdy byly obě spojeny v duši jednu, bezpohlavní a dokonalou. Ale protože spolu
nemohou dvě fyzická těla splynout a proměnit se v lásce v jedno, tato potřeba není ve hmotném světě
plně realizovatelná. Tedy fyzické milování je jen neúspěšným pokusem o dosažení tohoto původního
dokonalého stavu.
Pokud tyto dvě sesterské duše (mužská a ženská) zemřou a setkají se spolu v duchovních světech,
mohou se spolu za určitých okolností opět spojit v bezpohlavní duši a právě tomuto spojení se říká
“mystická svatba”. Mystická svatba je tedy splynutím dvou sesterských duší v duši jednu. Toto splynutí
je možné uskutečnit jen ve vyšších a čistších duchovních sférách. Ale dokud se obě duše vtělují na
tomto světě, do té doby spolu nemohou splynout. A vtělovat se přestanou teprve tehdy, až budou
přijaty do Božího Království, ve kterém se šťastně žije až do konce existence tohoto vesmíru, který je
zakončen mystickými svatbami. Je ale možné, že ne všechny duše se budou moci mystické svatby
zúčastnit a to vzhledem k tomu, že negativní paralelní svět některé lidské duše loví - zejména ty, které
mají být přijaty do Božího Království. Avšak i kdyby se všechny duše mystické svatby nezúčastnily,
přesto tato svatba proběhne. Není k ní totiž zapotřebí jen ten potenciál, kterým disponují konkrétní
duše a který mají v sobě, ale především ten potenciál, který vytvořily v průběhu svého života vším, co
prožily.
A jak taková mystická svatba vypadá? Sesterské duše stanou proti sobě. Obě září láskou a postupně
se k sobě přibližují. Jsou prozářeny světlem lásky, které uvnitř nich stále více a více roste. A jak se k
sobě přibližují, jejich světla lásky v obrovské záři začnou splývat a v plamenech lásky se spolu obě
duše spojují v duši jednu, bezpohlavní a dokonalou. Náhle mají jednu mysl a jedno astrální tělo, které
září dokonalým a nezměrným klidem.
Když dvě sesterské duše prožívají mystickou svatbu, je to obrovský energetický náboj. Takový
výbuch lásky, že nejsou slova, která by to dokázala popsat. Vždyť se jen rozhlédněme kolem sebe.
Kolik mužů se touží spojit se ženami a kolik žen se touží spojit s muži. Jedni chybí druhým a dokonalí
budou teprve tehdy, až spolu v duchovních světech splynou.
Nejvyšší formou mystické svatby je dle mnoha tradic stav, kdy duše dosáhne dokonalosti již za
života v těle, vymaní se z koloběhu života a smrti a splyne s Bohem. Skutečností, svědčící proti
nemožnosti trvalého vymanění se z koloběhu života a smrti pomocí mystické svatby s Bohem je fakt,
že pokud by se každá jednotlivá duše stala dokonalou a splynula by s Bohem (to mimo mnohé jiné
nelze ani proto, že Duch Lásky a lidské duše mají úplně jinou podstatu, což znemožňuje jejich
vzájemnou mystickou svatbu), pak by s ním postupně během věků splynuly duše všechny a pak by již
existoval jen Bůh (ale tím že by asimiloval energii všech duší, jež s ním splynuly, by se natolik změnil,
že by přestal být Bohem a tím by vlastně zemřel). Zanikl by hmotný svět, již by nebyla žádná duše,
která by se mohla do nějakého živého tvora vtělit a proto by také žádný živý tvor nemohl existovat. Byl
by to konec koloběhu veškerého dění. A co by Bůh sám se sebou dělal, když by byl jen On? Koho by
miloval, když On je Nejvyšší láskou? Sebe? Ale to by pak prožíval nejvyšší formu egoistické sebelásky,
která by vedla k porušení a zániku Jeho Božské energie a nakonec i Boha samotného. Čili teorie o
splynutí lidské duše s Duchem Lásky je nesmysl.
Faktem zůstává, že cesta k mystické svatbě může trvat miliardy let. Duše putuje a jde k cíli - Božímu
Království. Říká se, že toto Království bude trvat na věky věků, což není úplně přesné. Ve skutečnosti
se sice bude jednat o tak strašně dlouhou dobu, jakou si ani neumíme představit, ale nakonec, když
vesmír zanikne, i Boží Království pro lidské duše ukončí svojí existenci a teprve pak dojde k mystickým
svatbám.
Až skončí vývoj vesmíru a všech v něm žijících bytostí, pak spolu splynou všechny protiklady, tedy i
duše mužské a duše ženské. Pak nastane hromadná a nejvyšší mystická svatba, až duše mužů i žen
splynou v původní dokonalé bezpohlavní duše a tyto bezpohlavní duše postupně splynou v lidskou část
Centrální Duše Kosmické, která rovněž splyne s ostatními částmi - zvířecí, rostlinnou a tak dále. Ale
spojí se i hmotný svět, do obřího chuchvalce hmoty.
Po nějakém čase dojde k velkému třesku a vzniku dalšího vesmíru, a hmota i Centrální Kosmická
Duše se opět rozdělí (hromadný “mystický rozvod”) na své jednotlivé části – lidskou, zvířecí, rostlinnou
a tak dále, a tyto části se pak rozdělí na jednotlivé bezpohlavní duše a každá z nich se rozdělí na duše
dvě. A vývoj hmotných civilizací, tedy i lidské lásky, začne nanovo.
Kniha obsahuje obrázky a grafy, které jsem na stránky nevložila.
Celá kniha k přečtení:
Tajemstvi lasky.pdf (1333273)
Ještě jedna ukázka Pavla Kastla...
ZDE BYCH RÁDA PODOTKLA, ŽE PŘESTOŽE SE I V MÉ SBÍRCE PÍŠE O BRANÁCH PEKLA...V PEKLO, JAKO TAKOVÉ NEVĚŘÍM, MYSLÍM, ŽE VŠE CO SPÁCHÁME ...JAK DOBRO, TAK ZLO...ZAS JEN MY SAMI NAPRAVÍME NEBO SE NÁM OPLATÍ. PROTO SE SEM VRACÍME, ABY JSME SE POUČILI. ZDE NA ZEMI JE OČISTEC. PEKLO VNÍMÁM JAKO POMYSLNOU HRU PODVĚDOMÍ.
ČLOVĚKA-CHUDÁKA, CÍTÍM JAKO NEPROBUZENOU DUŠI...NEBO DUŠI JEJIŽ VÝVOJ SE ZASTAVIL. Z TÉTO TVORBY PAVLA DÝCHÁ DUALITA, TĚŽKOST BYTÍ ZDE NA ZEMI. NICMÉNĚ I MOJE SBÍRKA ZAČÍNÁ POHLEDEM POUTNÍKÁ, KTERÝ JE POD VLIVEM DUALITY:-)))
Odkaz na Vzkaz Duším: dankadavano.webnode.cz/rozmluvy-s-andely/ Danka
CHUDÁK
Muž 1 (mluvení jako doprovod ke skladb
Vždycky když jsi čekal nějaké velké štěstí,
místo něj hned přišlo nečekané neštěstí.
Místo aby ses smál a konečně se potěšil,
slzami kapesník mokříš a nejradši by ses oběsil.
Věřil jsi v dobro a lásku a nevěděl, že lidi tak strašně lžou,
neváhal jsi obdarovat každého velkou almužnou.
Srdce se ti sevřelo vždy, když viděl jsi, jak druzí trpí,
jako kdybys to vše s nimi prožíval i ty.
Byl jsi hluboce věřící křesťan, nakonec proč ne,
jen nevěděl jsi že někteří tví "bratři a sestry" z církve,
ač zevně také vypadali jako skvělí křesťané,
vzývajíc pravého boha svého v duchu však volali: "Satane!"
Pod zevním obrazem pravé víry a lásky bez hranic,
skrývala se jen kupa zčernalých duší,
co ve jménu víry v Ježíše,
tajně Ďáblovi slouží.
Pracoval jsi do úmoru a za málo ses dřel,
a žebráky pořád podporoval tím málem, co jsi měl.
Přesto jsi toho nelitoval a šel životem statečně dál,
rozdávat sebe druhým ses nikdy nebál.
Horší než u většiny lidí byli tvoje vlastní nemoci,
sám umírajíc stále ses však snažil druhým co nejvíce pomoci.
I když jsi umíral a věděl, že sám už dlouho nevydržíš,
pořád ses snažil nadlehčit ostatních lidí kříž.
Refrén
Muž 2 (zpěv)
Pořád je nám nějak špatně a trápíme se bez hranic,
utrpení stále roste a někdy čím dál víc.
Ty nemáš to co chceš ty a já nemám to co chci já,
zachrání nás před marnou touhou jáma hluboká?
Sami v sobě zavřený a bez toho, co nejvíc chcem,
až se tím utrápíme, zavře se nad náma zem.
Bude to však ještě moc bolet, než se tam dostanem,
a možná dokonce i poté, co konečně umřem.
Žena 1 (zpěv)
Ale to ještě nevíte a proto jste nešťastní méně, než kdybyste to už znali,
než kdybyste pravdu ještě strašnější, než tušíte, o budoucnosti své poznali.
Zatím však žít i trpět budete dál, ubožáci,
no nedivte se že bude vám zle, jste přece chudáci.
Konec
Žena 2 (mluvení)
Lež si tady a chcípej, chudáku,
nemysli si, že tím to končí, hlupáku.
Zdá se, že ztratil jsi skoro všechnu svojí sílu,
tím snažší to teď budu mít a přistoupím rychle k dílu.
Je jedna věc, která ti přece zbyla,
ta duše tvá utrápená, co ještě neuletěla.
Zachtělo se mi jí - je dost čistá a proto jí teď získám,
jen co se na tebe zblízka pořádně podívám.
Žena 1 (mluvení)
Kdybyste teď viděli, to co vidím já,
přes čarovné sklíčko, co se odehrává,
čerty byste spatřili a náruč pekla otevřenou,
a v něm toho chudáka duši utrápenou.
Chlapec (mluvení s doznívající hudbou)
No nedivte se moc té, co mu jí vzala,
ani tomu, že na sobě bílej plášť měla,
a že celej život všem jenom lhala,
že žije aby nemocným jejich úděl ulehčila.
Zvláštní profesi si pro život vybrala,
totiž opatrovat těžce nemocné chudáky,
aby ve dnech posledních oporou se jim stala,
a nakonec jim pomohla odejít do dálky.
Jenže do dálky zcela jiné - mnohem tmavší a plné zla,
úplně jinam než do Lásky a do Světla.
Diskusní téma: TAJEMSTVÍ LÁSKY- Pavel Kastl
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.