Básně pro potěšení
Je mnoho talentovaných lidí, kteří píší básně a hledají ...právě přečtení jedné z těchto básní mě přivedlo na myšlenku vytvořit tuto stránku:-) Kéž vás slova na této stránce pohladí stejně jako mě.
Básně jsou vkládány se svolením autorů. Pokud i vy chcete mít své básně na těchto stránkách, kontaktujte mě.
Prosím, aby jste respektovali autorská práva. Pokud chcete šířit zde prezentované básně, nezapomeňte připojit i jeho autora...Děkuji Danka
Je to znamení tam shora?
Když básník marně hledá slova...
Je to znamení tam shora,
že by básně neměl psát?
Když stojíme na rozcestí
a nevíme kudy dál se dát...
Je to znamení tam shora,
že na místě máme zůstat stát?
Když odpovědi na otázky nechceš radši ani znát...
Je to znamení tam shora,
že by ses měl přestat ptát?
Když nenacházíš mír a klid...
Je to znamení tam shora,
že smrti naproti raději máš jít?
Když sesypal se život, jak domek z karet spad...
Je to znamení tam shora,
že místo něho nemáš stavět hrad?
Odpovědi všechny znáš...
Život jenom jeden máš...
Proč beznaději nasloucháš?
Tak se zvedni z cesty prachu,
nedovol bolesti a strachu,
aby ničily tvou duši...
Naději máš...
Slyšíš? Tvé srdce stále buší.
Příběh tuláka
Krajinou prošel…u studánky se zastavil,...
kdo by pohádkáři věřil jeho příběhy…
Snad snesou se hvězdy, co na plášti se odráží…
Jeho rty suché, kapky rosy ovlaží.
Znavené tělo do trávy ulehá,
přebolí tíseň, co na hrudi má?
Proč dálky ho vítají, však doma samota…
Proč s dívkami dovádí, ale tíží jej svoboda.
V trávě usíná tulák bláznivý,
před sebou samotným, utekl do snění...
Teď sní si svůj sen…
Víla spanilá za kvítkem vykoukla…
Prstíky drobnými čelo pohladila.
Vrásku na čele má, jak hluboké moře…
Poznat by chtěla tulákovo hoře…
Prstem jen dotkla se, myšlenku cítí…
Chtěl by prý tulák s láskou žíti…
Však nemá ji, nezná ji, cestičku ztratil,
bludný kořen překročil a do tmy vkročil…
Srdce nechal tlouci, však neposlouchal jej…
„Jsi touha, jsi sen, co obrysy matné má…“
Těžko si tulák na lásku vzpomíná...
Ano byla, však čas ji vzal…
Vzpomínka se vkrádá ze zapomenutých ran.
Víla tiše klečí u tuláka, co bolest na duši má…
Slzičky její kanou po líčkách…
„Tuláku milý, jak pomoci ti mám…
Vrátit bys chtěl jedno ze svých rán…
Však noc rozprostřela křídla, rána nevnímáš…
Tmavý je i den, ve kterém přebýváš…
Hoře se se splínem střídá, horečku snad máš…
Tvá blouznící duše uvězněná je v okovech, cos jí dal.“
Teplá slza sklouzla, do duše se zapsala...
Teplem svým, duši ze spánku probrala…
Spala, ach spala, dušička přemilá.
Na čase bylo, probuzení v travinách…
Víla usmála se, s duší rozpráví...
Okovy sejmula a dala křídla jí…
Až probudí se tulák, už truchlit nebude…
Světýlko v duši jeho, ho domů povede…
Noční Hvězda
Na obloze vane větrem čas.
Říká se, že nikdo nespasí nás.
Hvězdy v prázdných nocích.
Opisují dráhy v nekonečných krocích.
Na mě se usmívá jedna výjimečná to hvězda.
Je jiná a krásnější, i když se to nezdá.
Mezi miliardou jsem našel tu s jedinečnou září.
Jenž bych miloval až do konce života a stáří.
I když možná lehce časem pohasne.
Nikdy nezapomenu to světlo lásky překrásné.
Ano, mluvím k tobě jenž jsi mi blízko a přesto vzdálená.
A někdy přes oblaka zahalená.
Zasednu ke stolu a napíši ti pár vřelých vět.
Jak mi jiní mohou mou hvězdu tiše závidět.
Nezdar co svázal moje křídla a co hrdlo rdousil.
A každý kdo na mne špatné slovo utrousil.
Rty oparem noci nedošly svého cíle.
A mě zas čeká osamělá chvíle.
Pokud se vydám zase k výšinám.
Vím jistě, že už nikdy s tebou nebudu sám.
Mlžný měsíc pěje svitu a kráse planet.
Gigantům, kterým se Řekové museli klanět.
Já však jen jedinou a velkolepou stále srdci mám.
Hvězdu, co si v srdci nadosmrti uschovám.