Mám krásné povolání. Krásné je především tím, že je mou zálibou a koníčkem. Když se k jedné zálibě přidá ještě další, stane se z koníčka kůň. Protože všechno není jen černé a bílé i můj kůň má své vrtochy.
„Máš zajímavé povolání,“ slýchávám často. Někdo k tomu dodá, že mi ho závidí. Jiný, že by neměl trpělivost a další, že by to dělat nemohl. Ať tak či tak je pravdou, že práce musí bavit. Moje práce, která je mým koníčkem, vznikla kdysi dávno, když jsem se vzdala představy, čím bych se živila po absolvování umělecké průmyslovky v malém městě. A tak rodiče sáhli po něčem praktickém, ve stylu: „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Dnes jim za to rozhodnutí děkuji. Jezdím na služební cesty, díky kterým objevuji nádherné kouty naší Země, fotím, maluji a píši. Zní to tak jednoduše... Také by bylo, kdyby mi bylo o dvacet let méně a neměla na vysvědčení místo angličtiny napsanou ruštinu a nevyrůstala v době, kdy vycestovat za hranice- směr západ, bylo naprosto nemyslitelné. Z těchto důvodů, jsem nezatěžovala svoji hlavinku zbytečnostmi, jako jsou anglická slovíčka. A tak pro mě služební cesty znamenají velikou výzvu: „Ztratím se, neztratím se?“ Neztratím, pousměji se a šibalsky mrknu: „Cestuji přeci se svými andílky.“ Přestože oslovení andělé zní přímo pohádkově, ve skutečnosti se moje zážitky od pohádek moc neliší.
„To mám jet sama?“ Zněl vyděšený hlas před několika lety, když jsem vykulenýma očima studovala letenku ve své ruce. „Úžasné a z Vídně... odbavit se a to všechno stihnout dřív, než mi odletí letadlo a já zůstanu na zemi.“ Přišel den „D.“ Cesta „Žlutým“ do Vídně byla plná nervozity a očekávání. A pak jsem vstoupila do veliké letištní haly, plné hemžících se lidí se svými zavazadly, kteří na rozdíl ode mě věděli, co dělat. „Tak jo, stůjte andílci při mně,“ tiše jsem špitla a žmoulajíce ve své ruce láhev minerálky „Rájec,“ vykročila k jedné z přepážek. Přistoupila jsem k dívence v červené uniformě a snažila se jí podsunout vytištěnou letenku s omluvným úsměvem říkajícím: „Proboha, jen se mě na nic neptej....“ „Můžu na vás mluvit slovensky?“ S úsměvem se zeptala blondýnka v červené uniformě, jako by četla moje myšlenky. Bum, bác, spadl mi kámen ze srdce a moje pusa vykouzlila ten nejšťastnější úsměv: „Ano, samozřejmě že ano!“ Vděčně jsem odpověděla a poděkovala andílkům za pomoc, kterou mi v podobě inteligentní blondýnky poslali. „Vidím, že držíte v ruce Rájec, tak mě napadlo, že mi budete rozumět.“ Moje první cestování dopadlo dobře.
Za nějaký čas jsem měla vycestovat do Německa. Tentokrát autobusem, což byla pro mě polehčující okolnost, neboť vyjížděl z Prahy. „Najdeš nádraží a přijedeš vlakem za námi,“ zněl naprosto jasný úkol. A tak jsem vystoupila rozespalá v Německu z autobusu a vyhlížela svého „Anděla.“ Nezklamal. „Dobré ráno, kam jdete?“ Zazněl česky mluvící hlas daleko od domova a mě zněl jako ty nejkrásnější rajské tóny. „Dobrý den, potřebovala bych se dostat na nádraží a odtud...,“ vysvětlovala jsem se zatajeným dechem pánovi, který se mě ujal. „Tak pojďte. Víte, už tu bydlím deset let a tak, když mám volno, zajdu sem a jsem rád, že si můžu s někým česky popovídat,“prohodil jen tak pán na autobusovém nástupišti, aby mě posléze doprovodil na vlakové nádraží, koupil lístek a posadil do toho správného vlaku.
Moje cesty jsou plné zázraků, neboť tak tyto krásné dary, co mi život dává, beru. Potkávám lidi, kteří sice nemluví česky, ale doprovodí mě, aniž by šli tou samou cestou jako já. Potkávám Čechy na místech, kde bych si mohla připadat ztracená. Nedivím se proto, že mě manažer v Londýně vede přes celé vlakové nádraží, aby mi sdělil, že mám chvilku posečkat. Během té chvilky přichází půvabná dívenka, která jak jinak pochází z Čech, aby mi vysvětlila, že můj hotel stojí uprostřed polí a já se tam nedostanu jinak než taxíkem. Nedivím se tudíž, že mi objednává taxi, do kterého mě posadí a vydá příkazy. A už vůbec se nedivím, když na recepci v hotelu přepočítávám peníze a zjišťuji, že jsem procestovala víc peněz, než jsem měla a Polka mi vystavuje účet se slovy: „Dáš mi to zítra.“
Život je tak krásný. To, co mě moje cestování naučilo je, jak velkou sílu a kouzlo má obyčejný lidský úsměv.