Poslední dobou mě uchvátilo slovo: „Chudoba.“ Zaujalo mě, při čtení časopisu, který vyhlásil soutěž na dané téma.
Okamžitě mnou projel chlad. Před očima se mi jako na běžícím pásu promítaly obrázky nahých dětí s anorektickou postavou. Po chvíli hrůzných obrázků v mé mysli, které tam podsouval rozumný rozum, vykoukla zpoza rohu moje duše. Několikrát netrpělivě přešlápla na místě, aby na sebe upozornila. Moje mysl po chvilce snažení přestřihla běžící film chudoby a začala ji vnímat: „Copak by mi na toto téma asi řekla ona?“ Pomyslela jsem si.
První co mi řekla, bylo, abych přijala tuto výzvu. Nemusím vyhrát, ale můžu si srovnat myšlenky a pocity. Přehodnotit svoje priority. Začala jsem si uvědomovat, jak velká „Výzva“ přede mnou stojí. Narůstá do obřích velikostí a divoce se vlní. Oblečená do průsvitných hadříků, protože zatím neumím pojmenovat, co vše pro mě „Výzva“ i „Chudoba“ znamená a neumím je tudíž patřičně obléci.
Aniž bych přemýšlela, moje fantazie přioblékla „Chudobu“ do brnění. Stála přede mnou jako rytíř, válčící o svoji moc a chránící si svůj majetek. Po chvilce jsem však představu bojícího se zbrojnoše o svůj majetek zahnala. Z té představy však zůstala postava „Strachu,“ která číhala na každém kroku a říkala: „Jsem strach a patřím neodlučitelně k chudobě. Protože lidé mají z chudoby strach. Nemusí mít u sebe chudobu, ale mají z ní strach a ten mě živí. Čím větší mají strach, tím jsou moje obrysy větší a tmavší. Tím více je mám ve své moci. Objímám je, hýčkám a oni se bojí. Bojí se o svůj dům, auto, peníze. O svoje děti, zdraví, o svoji lásku. Bojí se být sami, neboť by si připadali chudí.“
Obléci však „Chudobu“ do šedě-černých cárů „Strachu,“ moje fantazie rovněž odmítla. „Já vím,“ zahnala jsem další myšlenku rozumu, který se mi snažil říci, že „Chudoba“ nosí hnědé lněné cáry a chodí bosá. V tu chvíli se však znovu napřímila moje duše a zadívala se rozumu do očí. Vnímala jsem, jak uvnitř mě proudí tok energie rozumu a tok energie duše. Duše svojí něžnou upřímností trpělivě přesvědčovala tvrdý rozum o tom, že nikdo není chudý, protože vždy se najde něco, čím je bohatý. Byť by to byla pouhá myšlenka, vzpomínka nebo úsměv. Při filozofování rozumu s duší, jsem se přistihla, že víc fandím duši. I když pravda, obléci se dobrovolně do cárů, když mám plnou skříň krásných hadříků, by se mi také nechtělo. „Největší chudobou by byla chudoba mysli, je v ní rozum i duše. Pokukovala jsem po obou a snažila se prohlásit jejich při za nerozhodnou.
Výzvu na téma: „Chudoba“ jsem uchopila pevně do svých rukou, a tak jsem spokojeně ráno cestovala elektrikou do práce. Chudobu jsem oblékla do šatů ve stylu oblečená-neoblečená. Půlka šatů byla z hnědých cárů, druhá půlka z nicoty, neboť tak ji viděla duše. A jak mi tak vítězné myšlenky poskakovaly hlavou, nevšimla jsem si paní s patnáctiletou dívenkou, která právě přistoupila. Posadily se nedaleko mě a dívenka ze mě nespustila oči. Jako by byla hypnotizovaná tokem mých myšlenek, které se mi hemžily v hlavě. Připadala jsem si, jakoby ze mě četla. Mile se usmívala a pohupovala svými nožkami. Po chvilce jsem se přistihla, že jí úsměv vracím. Nepřemýšlela jsem, jen hltala očima její smějící se nevinný obličej. Cítila jsem teplo štěstí, které se postupně rozlévalo po celém mém těle.
Vystupovaly dřív než já, a tak mi patnáctiletá dívenka neohrabaně zamávala svoji rukou. Vrátila jsem jí pozdrav. V tu chvíli mi přeběhla myšlenka: „Blahoslavení duchem chudí.“ Moje „Výzva“ v nachových šatech, do kterých jsem ji oblékla, znejistěla. Pátravě se na mě zadívala, pak se zmenšila do podoby malé holčičky: „Ještě pořád si myslíš, že největší chudobou je chudoba mysli?“ Mlčky jsem polknula. Dívenka neměla strach, ani nepřemýšlela nad krásnými slovy, které by někomu sdělila, a přesto vykouzlila na mém obličeji úsměv a pocit radosti, že jsem ji potkala. Setkání s ní mě obohatilo...největší chudoba je neumět dávat....
V tu chvíli oblečení, sešité z cáru hnědé lněné košilky a vyšívané nicotou, ladným pohybem, jako by si s ním pohrával vítr, sklouzlo k mým nohám. Postava „Chudoby“ z něj zmizela. Tam kde štěstí je, chudoba neexistuje. Fantazie v mojí hlavě schovala nitě a jehlu. Rozum uklidil do zásuvky nůžky. Šití šatů pro „Chudobu“ se nekoná...jen duše zpoza rohu šibalsky se usmívá....