Moje knížka, o které budu psát, vznikla kdysi dávno v představách asi desetileté holčičky, která se snažila napsat svoji prvotinu, kterou samozřejmě nikdo nečetl. Byla o lásce a touze. A protože ráda malovala, přimalovala do knihy obrázky. Holčička byla snílek, a tak se v její hlavince rodily další a další příběhy. Možná tenkrát nevěděla, že by některé mohly být i pravdivé. A pak jednoho krásného dne k pobavení svých rodičů prohlásila: "Jednou vydám knihu a budu ji sama ilustrovat…"
Jak šel čas, holčička na svoje vyřčené přání zapomněla. Bylo přeci tak důležité poznat lásku, i to jak bolí…přivést na svět děti a žít pro jejich život. Těšit se z jejich úspěchů…a že jich bylo. Z holčičky se stal stín. Stín osob, které milovala. Její dětské sny a představy se někam rozplynuly...
Až jednou zaklepala na dveře láska. Vstoupila do života ustarané holčičky, která měla o čtyřicet tři let více a řekla jí: „Jsem tvoje láska, na kterou jsi zapomínala, protože jsi žila láskou pro druhé. Je čas vzpomenout si, kým jsi a žít svůj život…" Ustaraná žena nechápavě přihlížela na světýlko, které rotovalo kolem ní. Nechápala, co po ní světýlko chce. Rotovalo dlouho a neodbytně. Až se jednoho dne žena zastavila, usedla na rozkvetlé louce, pohladila pampelišku, nasála vůni rozkvetlé třešně a zaposlouchala se do zpěvu ptáků. Čas se zastavil. Žena se podívala směrem, kde se spolu s ní zastavilo i světýlko. „ Tak co mi chceš?", zeptala se kmitajícího světýlka. „Chci, abys měla ráda sama sebe, aby sis vzpomněla na své sny a abys je začala realizovat…" Ten den se z ženy stala opět malá holčička, pustila svoje rotující světýlko lásky do svého srdíčka. Začala vidět svět nejen v šedi, ale i v pestrých barvách, které jako malá vídávala. Se zatajeným dechem sledovala vše, co dřív nevnímala a neviděla. Skřítky, co běhají a dovádí po loukách a andílky, co ji objímají svými křídly, když je jí smutno.
Začala opět malovat. Zavřela oči a ponořila se do svého snu, malovala se zavřenýma očima. Na papíře před ní začaly vznikat obrázky. Někdy jen tak čmáranice a jindy tužka v její ruce vykreslila pampelišku či motýla. Svět byl hned veselejší. A pak si s nimi začala povídat. Nebyla to lecjaká konverzace, byly to básně. Jejich rozmluvy začala zaznamenávat na papír.
Jednoho dne uprostřed zimy, kdy v kamínkách plápolal oheň, otevřela šuplíček, ze kterého na ni pokukovalo plno popsaných papírů. Začala je postupně brát do rukou a třídit. Její původní úmysl bylo papíry vhodit do kamen. „Co jsem to vlastně napsala?" Podívala se znovu do papírků a začetla se. „Jé to je pěkné," pomyslela si a znovu se začetla. Po chvíli sáhla po notebooku a začala texty přepisovat. Pod rukama se jí začala rodit knížka. Při opisování, si všimla, že myšlenky, ať byly původně určeny jí a zdály se být soukromé, mají děj, který na sebe navazuje a vytváří příběh. Opisováním textů se však vytvořil další most mezi…záleží na tom, jak to kdo chce popsat… “andílky“, “můzou" nebo prostě jen “fantazií“ v její hlavě a ona psala další a další slovíčka, která zapadala do již napsaného děje, ve kterém ke svému údivu objevila nejen zamotanou příhodu, která se stala v době Atlantidy a Lemurie, ale také našla odpovědi na mnohé její "Proč?"
Přepisování básní ji naprosto uchvátilo. Sbírku rozdělila do dvou částí. První část pojednávala o ženě, která, ač sama odešla, cítila se zrazená. A protože neznala a nechápala důvod svého pocitu, vydala se na cestu za poznáním, aby našla nejen porozumění sama sebe, ale i svého života. Druhá část popisovala touhu napravit to, co způsobila a najít pochopení u člověka, kterého milovala.
Příběh, který sepsala, se stal příběhem dvou lidí, kteří se vraceli ve smyčce času, aby napravili zlo a prokletí. Jeden z nich byl v minulém životě krutý egoista, jenž z pozice svého postavení život bral. Druhý byl láskou slepý a proklínal. Oba hledali lásku, aniž by tušili, že ji nemohou mít, dokud neodčiní svoje chyby. Ten kdo proklínal, je sám prokletý.
Když byly texty přepsány, doplnila je obrázky, které již dříve sama namalovala. Obrázky doplňovaly básně, jakoby již od začátku věděly, kde je jich místo.
„Tak a co teď, jak ji mám vydat?" Pomyslela si, když napsal poslední písmenko a za ním tečku. Začala vyhledávat nakladatelství a oslovovat je. „Kdepak básně, ty nejsou v módě, nikdo je nečte." Většinou zaznívalo z druhé strany telefonního přístroje. Po dvou dnech telefonování to vzdala. „Tudy cesta nevede," pomyslela si a začala přemýšlet, jak uskutečnit svůj sen.
Druhý den sepsala nový email, tentokrát jej rozeslala mezi přátele a obchodní partnery s nabídkou reklamy na zadní stránce její nové knihy. Pochopila totiž, že pokud chce knihu vydat a to nejlépe hned, než ji odloží zpět do šuplíčku a vzdá svůj dětský sen, bude potřebovat peníze, pro některou z tiskáren.
Druhý den byla v její poště odpověď: „Kolik potřebuješ?" Její oči zjihly dojetím. „Páni, já to zvládnu," a pustila se do realizace video upoutávky na svoji knihu. Aby nemohla couvnout, napsala termín, kdy kniha vyjde. Tu samou noc ji však došla ještě jedna nabídka.
Rozespalýma očima četla o půl třetí v noci dopis neznámého člověka. Psal, že její email mu přeposlali jeho přátelé. Popisoval, jak sedí u skleničky červeného vína a přikusuje francouzský sýr, který tak miluje. Zastavil se jí dech. Nevěřícně četla znovu a znovu písmenka, která vytvořila seriozní nabídku. Naprosto neznámý pán, podepsaný jménem Jiří, což bylo shodou okolností jméno hlavní postavy v jejím básnickém eposu, jí vysvětlil, že nejen pomůže knihu vydat, ale také ji naučí knihu vázat, protože její knihu by neměly vyrábět stroje. Měla by ji vytvořit sama a dát do ní svoji energii. Byla to zajímavá myšlenka, která ji vůbec nenapadla.
A protože i ona milovala červené víno a francouzský sýr, připadalo jí, že těch náhod je příliš mnoho na to, aby to byly jen pouhé náhody a tak nabídku přijala.
Během příštích dnů se z neznámého pána, vysokoškolského profesora, stal pán, co denně volal a po telefonu opravoval její texty. Hodinové rozhovory, plné debat nejen o knize, ale i životě a jeho smyslu, se nezapomenutelně vtiskly do jejího života. „Toho člověka mi poslali samotní andělé," pomyslela si mnohokrát a neřekla mu jinak než Andílku. A pak přišel den, kdy se potkali a začala se tisknout na laserové tiskárně její knížka. Pozorně sledovala, jak postupně vyjíždí popsané stránky s kresbičkami z tiskařského stroje. Stála a uvědomovala si, že se rodí její dílo. Je u zrodu knížky, snu malé holčičky.
„Tak a teď poskládáš papíry na půl, odměříš si vzdálenosti, jehlou uděláš dírky a pak už jen začneš šít..." usmál se Andílek. „Zní to tak jednoduše,"pomyslela si. „Konec koncům, co jsem se našila oblečků pro svoje děti, když byly malé, tady jen zapošiju knížku.“ A tak nastal čas šití, aby posléze přišel čas lepení, zařezávání a zavěšení. Aby nastal čas uchopit svoji první knížku do svých rukou.
Andílek se na ni přívětivě usmál: „Vidíš, dokázala jsi to."
„A teď mi vysvětli, proč jsi mi pomáhal?" Zvítězila v ní malá zvědavá holčička, která položila nechápavě otázku.
„Můj otec byl knihař, jako malý kluk jsem sledoval, jak doma vytváří knížky a někdy mu i pomáhal. Miloval jsem ty chvíle domácí pohody s otcem a knihami. Jednou jsem si řekl, že budu jako on a vyrobím si svoji vlastní knihu. Jenže jak šel čas, odválo mě to jiným směrem. Přišly lásky a jejich starosti, přišly děti a jejich životy a já neměl čas na svůj sen. Stal se ze mě profesor, kterému jsou předkládány knihy jiných, aby je posuzoval, na tu svoji jsem zapomněl. A pak jsem jednoho dne otevřel email. Byla tam nabídka na knihu. Víš, díky tobě jsem si splnil svůj sen. Sen malého kluka."
Někdy zapomínáme ve shonu života na své sny. Kniha, která se stala mojí oblíbenou, je kniha, kterou jsem napsala, namalovala, vydala a sama ji prodávám. Když o ní vykládám, uvědomuji si, že není důležitý její obsah, přestože i on mi dal mnohé poučení a je v něm pro mě duchovní podstata lásky a odpuštění, ale právě ten zázrak zrození. Víru v to, že jsou lidi, které vám andílci pošlou do cesty a přestože neslyšíte šum jejich křídel, víte, že to jsou andělé. Mnohokrát nás lidé zraní, abychom pochopili, že se máme změnit. Když nám odchází ze života, zbudou po nich pírka.
Nikdy není pozdě na realizaci svých dětských snů, stačí se jen zastavit a vzpomenout si na ně. Najít je v sobě pohřbené a zaprášené během života. A tak, jak se píše v knize, o které jsem se rozepsala: „Ptáš se, jak dopadne tvůj příběh? Ale to já nevím sám…Jen na vás je, to co přijde, já jen čas vám k tomu dám..." Je na každém z nás jak využijeme čas, který nám ještě zbývá.