LEGENDA O ZLATÉM DRAKOVI

I tento příběh začíná kdysi dávno v dobách, kdy ještě země byla mladá a kdy na této zemi vládli draci. Kde byl tehdy člověk, ptáte se? Neexistoval odpovím vám. V těchto dobách žil mezi všemi jeden velmi zvláštní drak a o něm vám chci tento příběh vyprávět.

Aurelios byl na zlatého draka ještě poměrně mladý, bylo mu jen 150 let a to je u zlatých draků, jako on ještě poměrně málo. Žil v jeskyni v hlubokém lese nedaleko malého průzračného potůčku, který se linul trávou jako male hádě, avšak plný síly ze samotných hor. Jeskyně byla ukryta u paty vysoké hory, která při pohledu z určité strany připomínala draka, ta ležela v hlubokých lesích plných divoké zvěře. Každé ráno chodil ven ze své jeskyně si k potůčku dopřát pár doušků průzračné vody a potom za svými bratry draky. Nikdy mu ale nikdo z jeho bratří neřekl o jeho prokletí, které spočívalo v tom, že aby se vzbudil, musel na jeho tělo dopadnout aspoň jediný paprsek slunečního světla, jinak by se nikdy neprobudil, ale ani nezestárnul.
Léta plynula, Aurelios si spokojeně žil dál svůj život. Až jednou v noci, když spal, přišla stoletá bouře. Déšť bičoval kraj tak, že skrz provazy kapek nebylo možné dohlédnout snad ani na krok. Mohutný vítr vyvracel stromy, jako kdyby je rvali ze země tři draci naráz a ze skal pod jeho náporem padaly balvany, jako na podzim jablka. Kdysi průzračný potůček se změnil v běsnící bestii, a i když nebyl velkou řekou, rozlil se ze svého malého koryta skoro až k Aureliově jeskyni. Ten ale spal svým prokletým spánkem a nevzbudili ho ani blesky, které, doprovázené burácejícími hromy, prořezávaly ostrými záblesky noční oblohu. Zatímco vichřice, dokonávala dílo zkázy, opřel se její dech do skály nad Aureliovou jeskyní a dovolil tak uvolněnému balvanu zavalit její vchod, Aurelios si ale dál snil svůj zlatý sen. A snil ho dál, a to i když ráno vysvitlo slunce a bouře už dávno utichla. Ležel ve svém tmavém vězení spoután svou kletbou a venku plynuly roky, staletí, tisíciletí ... Aureliův sen stále nekončil.

Pominulo mnoho let a věk draků již dávno, dávno skončil. Zemi teď vládli lidé a po nich, po dracích, zbylo jen vyprávění v lidských pohádkách a bájích. Jen jeden drak však stále existoval. Spal uvězněný ve své jeskyni a o tom, že venku uběhla doba, několika dračích životů nevěděl. A nevěděl ani o lidech stejně tak, jako oni o něm.

Byl to den jako každý jiný, lidé se věnovali svým každodenním činnostem. Jedni stloukali máslo, jiní se starali o zvířata, nebo vyklízeli a opravovali svá obydlí. Prostě den v osadě, jako každý jiný. Staří lidé se scházeli u nedaleké kamenné studny, klábosili o životě, o svých ženách, nebo jen prostě o tom jak se kdysi měli. Malé děti, které byly příliš slabé na to, aby mohly pracovat, si hrály se zvířaty nebo jen tak pro zábavu hráli na schovávanou. Zatímco dospělí, na které nezbyla už žádná práce, nebo byli moc líní na to dělat nějakou činnost se věnovali svým koníčkům v podobě lenošení na hromadách sena, čas utíkal rychle a poklidně. Schylovalo se k večeru a to už lidé převážně opustili svá zoraná nebo osetá pole, zvířata odvedli do stájí, nebo zahnali do chlívků. Měl to být poklidný a nerušený večer v ničem odlišný od jiných. Na obloze se už začínaly rozsvěcovat zářivé hvězdy, teplý večerní vzduch byl nasládlý senem a jen světýlka v domech prozrazovala, kde se ještě nespí. Ten večer se však přeci něčím lišil. Všude bylo ticho, jako po vymření. Žádný ptačí zpěv, žádný cvrkot z luk. A pak, když už poslední světýlka v kraji zhasínala, se země zachvěla. O co byl onen záchvěv kratší, o to byl ničivější. Několik stromů se polámalo, na zdech některých domků opadávala omítka, zvířata, jako šílená se snažila dostat ze svých ohrad a skály na mnoha místech pukaly. Ach ano, ty skály. Kamené masivy hor v jejíchž hlubinách spala bytost, pro tento nový svět dosud nepoznaná. Zemětřesení ale ustalo stejně náhle a rychle, jako začalo. Lidé vybíhali ze svých domů a vyděšeně zjišťovali, co se vlastně stalo. Zvířata již byla, ale zase klidná a noc se už zase podobala všem ostatním. Lidé tedy začali ještě narychlo opravovat své domy, aby to stihli dřív, než přijde svítání.
Zatím co ve vesnici lidí panoval čilý ruch. V lese nastalo opět ticho, kromě pár zlámaných stromů se snad nic nezměnilo. Jen z nedaleké skály blízko potoka spadl veliký balvan, nikdo by tomu nepřikládal větší význam, jenom další kámen v už tak kamenité řece. Jen hluboká noc a noční tvorové v podobě netopýrů a sov věděli, že zítřejší ráno určitě nebude takové, jako to předchozí.

 

Kapitola I - Probuzení

Anabell byla dívka z vesnice za skálou zvanou Dračí. Nedaleko vesnice byla, jak již bylo řečeno, Dračí skála a poblíž ní tekl potok, ke kterému měla právě namířeno, tak jako každé nedělní ráno, aby vyprala prádlo. Znala, jako každý ty povídačky, ve kterých se vypráví, proč se skále říká Dračí. Povídky pro malé děti, říkala si. Chodila přes les, potom přešla mýtinu, kde pracovali dřevorubci z jejich vesnice a pak zase zpátky do lesa. Potom už to k potoku nebylo daleko. Přemýšlela nad tím, co se stalo v noci. Měla v tom snad prsty nějaká vyšší moc? Rozhněval se snad na jejich vesnici Bůh? Málem ze samého přemýšlení přešla potok, ale její malé botičky se namočily, což ji probralo z úvah. Položila si svůj veliký proutěný košík na nedaleký mechem obrostlý balvan a potom začala z košíku vytahovat prádlo a namáčet ho v potoce. Chmurné myšlenky o tom, co se včera stalo, byly ty tam a vystřídala je výborná nálada spojená se slunným dnem a tak, aby jí i přesto vše ještě náhodou nebylo smutno, začala si zpívat.

Po krušné noci přišlo ráno, voda v potoku tiše šuměla, ptáci už cvrlikali ve větvích a líné sluneční paprsky pomalu prostupovaly dovnitř do hlubin chladné jeskyně, skrze bílou mlhu. To vše jen proto, aby se jejich hřejivá síla dotkla bytosti, která jejich dotek nepoznala už tisíce let .
Pomalu otevíral oči, pro něj bylo tohle ráno, jako každé jiné. Jako všechny ostatní předtím. Zatím. Lišilo se totiž víc, než si kdy i v těch nejbujnějších snech dokázal představit. Na obloze neviděl nikoho ze svých bratří, obloha byla modrá bez jediného mráčku. No co? Pomyslel si, asi se někde schovávají, půjdu se radši k potoku napít. Když však vystrčil hlavu ven z jeskyně, všiml si, že něco není v pořádku. Celý kraj kolem jeho jeskyně se změnil. To se přeci nemohlo stát za jedinou noc. Žízeň ale přemohla všechny myšlenky. Měl sucho v krku a připadalo mu, že snad nepil celou věčnost. A tak vystoupil ven na denní světlo. Sluneční paprsky se roztančily na zlatavých šupinách, které pokrývaly celé jeho ohromné tělo, až to vypadalo, že drak září, jako samo slunce. Pak roztáhl křídla, protáhl se a došel pomalu k potoku aby se napil, když však náhle zaslechl ten zvláštní zvuk. Nikdy předtím nic takového neslyšel, bylo to něco mezi šuměním listů a zpěvem ptáků po ránu. Bylo to tak nádherné, tak lákavé. Musí zjistit, odkud se tento prazvláštní zvuk line.
Šel opatrně dál, podél potoka směrem odkud vycházel ten lákavý zvuk. Ve vodě zněly jeho kroky jako plácání ryb a tak byl celkem, nenápadný. Brodil se vodou dál a dál, i když se jeho veliké drápy bořily v jemném říčním písku. Prošel skoro celý potok, ale teprve až v poslední zátočině spatřil bytost, pro něj dosud nepoznanou. V porovnání s ním byla velmi malá, na hlavě něco co vypadalo, jako hříva v barvě jeho šupinaté kůže, oči modré jako samo nebe a rukou točila ve vodě čímsi bílé barvy. Chtěl jít blíž a podívat se na toho tvora zblízka. Když však udělal krok blíže ke břehu, říční štěrk ho zradil. Jeho drápy se zaskřípěním sjely po hladkých kamenech a jeho tlapa tak plácla do vody. Ohlédla se. Ach ne, co teď? Bytost nechala toho, co dělala, ať už to bylo cokoliv a pomalými, opatrnými kroky se začala blížit k němu. Proč jde ke mě?! Chtěl by roztáhnout křídla a letět pryč, ale nešlo to. Jen tak bezmocně stál a přihlížel, jak se k němu ta zvláštní bytost blíží. Copak se nebojí? Nebo mi snad chce ublížit? Napadlo ho vydechnout trochu ohně, aby tu bytost vyplašil, ale ta mezitím došla k němu a zastavila se. Co teď ? Sakra! Bytost chvíli jen tak stála a jakoby váhala nebo snad přemýšlela a pak pouze natáhla svoji ruku směrem k němu.

Když Anabell spatřila draka stojícího uprostřed řeky, sevřelo se jí strachem hrdlo. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Té bytosti, která před ní stojí. Tělo pokrývaly zlatavé šupiny, na hlavě dva zlaté rohy a pod nimi, ty nádherné hluboké oči, které byly zelené jako smaragdy. Stála strnule, hledíce na draka, který stál před ní. Pak ani nevěděla, co jí to napadlo za hloupý nápad, ale vydala se drakovy vstříc. Snad v domnění že jí neublíží, ale jak se každým krokem blížila, zdálo se jí, že i on je tím setkáním zaskočen. Neklidně se rozhlížel kolem, jako by hledal jak utéct. Proč ? Pomalinku šla k němu. Těsně před ním se zastavila a jen natáhla ruku, jako by se ho chtěla dotknout, nechápala, co jí to napadlo za pošetilost. Copak drak jako je on může sehnout hlavu pro někoho, jako je ona ?  Mnohem víc byla však v šoku z toho, když drak skutečně sklonil hlavu až k její ruce a dovolil, aby se ho dotkla. Pohladila ho po šupinaté tváři, pokud se to tedy dalo tváří nazvat. Potom se drak pomalu složil k jejím nohám, obrovský zlatý drak teď ležel u jejich nohou, ale i tak jí jeho oči nepřestávaly sledovat. Chvíli se dotýkala jeho veliké tlamy a prohlížela si jeho tvář. Pak ji napadlo : Co takhle na něj zkusit promluvit ? Myslela si jak je to pošetilé, to jen v pohádkách draci mluví, vždyť jí nemůže ani rozumět. Ale v pohádkách taky draci žerou lidi. A protože to jsou pohádky tak draci neexistují, ale co to tedy leží před ní ?  Drak, o tom nemohlo být pochyb, a tak se rozhodla : „Ahoj, ty jsi drak ? Já se jmenuju Anabell a jak ty ? Máš nějaké jméno ?

Aurelios poslouchal, co mu ta zvláštní bytost říká. Sice nerozuměl její řeči, ale podle pohybů rukou pochopil, že mu říká své jméno. A nejspíš se ho ptá i na jeho jméno, když ukazuje na něho. Pořád si opakoval, ta slova co řekla, skládal písmenka jedno za druhým, a když už se mu zdálo, že konečně dosáhl výsledku. Promluvil tedy.

Polekalo ji, jak se náhle drak pohnul, „Co chce dělat?“ Měla strach, že jí snad chce něco udělat, místo toho se drak jen narovnal a pak zaslechla jak velmi trhavě a s jakýmsi hlubokým přízvukem říká: „Aureli“ pak se zasekl, něco zamumlal řečí, kterou nikdy neslyšela, zmateně se rozhlížel kolem a pak teprve pokračoval: „oss“. Pak se opět složil k jejím nohám s jakýmsi výrazem zadostiučinění. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co vlastně teď uslyšela. To, že drak mluví. Tak zvedla prst, ukázala na něj a zopakovala to, co pokládala za jeho jméno: „Aurelios ?“ Na to drak jen lehce pokýval hlavou, jako že ano. „ Takže ty se jmenuješ Aurelios ? A ty mně rozumíš?“  Nastala krátká chvíle ticha. On na ni hleděl, jako kdyby nechápal a ona si skutečně začínala myslet, že tomu tak i je. Po krátké chvilce však znovu promluvil a tentokrát s o něco lepším přízvukem: „ Mo-moc ne a-ale čím víc-ty mluvíš, tím se – já od tebe ví-víc na-aučím.“ Byla ohromena. Jen stála a hleděla na draka ležícího u jejích nohou. Nastalo další ticho. Pak se dívka usmála a s nově nabitou odvahou tím, že drak je hodný, položila něžně své ruce na drakovu hlavu, jakoby mu ji chtěla pozvednout, aby se jí díval přímo do očí a celá rozjařená z toho, že může draka učit lidskou řeč, řekla: „Tak já zítra přijdu znovu a naučím tě to, ano ?“ Viděla, že drak je z jejího počínání více než zmatený, ale pak jen s úsměvem souhlasně přikývl. Anabell objala jeho tlamu a běžela zpátky ke košíku s prádlem. Rychle do něj naházela ještě mokré prádlo a než zmizela, ještě naposledy zavolala na draka : „Zítra sem zase přijdu v tuhle dobu“ usmála se a zmizela v lese.

Aurelios ještě chvíli ležel v potoce a nevěděl, co si o tomhle má myslet. Co s ním dělala?  Proč se ho nebála?  A proč…. , „ale dost už “ řekl si. Opatrně se tedy zvedl, a jelikož měl hlad, šel si hledat něco k jídlu. „Těm divným bytostem se zatím radši vyhnu, pro dnešek to stačí, jak, že to říkala?“ a pohroužen do myšlenek, se vydal zpátky ke své jeskyni, cestou obhlížeje změny. Ale ať už se snažil myslet na cokoliv, tak pořád mu nešla z hlavy ta bytost, co si říkala Anabell, pořád myslel na její dotek, něžný, konejšivý. Cítil se zvláštně, ale taky zmateně, v hlavě se mu pořád honily jen dvě myšlenky: Anabell, a pak co se stalo s jeho bratry draky.

 

Kapitola II – Dračí láska

Uplynulo už mnoho dní od toho kdy Anabell poprvé potkala draka Aureliose. Od těch dob se toho hodně změnilo. Aurelios se plně naučil řeči bytostí, které si říkají lidé, zjistil, jak se chovají, jak žijí i jak se nazývají. Bohužel, ale také zjistil, že je nejspíše posledním žijícím drakem na světě, pokud se tedy ostatní někde neukrývají. Anabell chodila za Aureliem každý den ráno, učila ho mluvit řečí lidí a také mu o nich vyprávěla. Aurelios jí na oplátku vyprávěl o tom, jak vypadala země před tisíci lety a jak vypadali jeho bratři. Byly to nádherné dny, a i když byl každý z jiného světa, tak k sobě cítili něco víc než jen přátelství. Jednoho dne jí Aurelios dovolil, aby si vylezla na jeho záda a pak s ní letěl vysoko do oblak. Tam se poté zastavil a nechal jí, aby se rozhlédla kolem. Byl to překrásný pohled, byli vysoko nad mraky a ty pod nimi tvořili překrásné bílé moře. Byla uchvácena, nikdy nic takového neviděla a ani by nikdy nevěřila, že něco takového uvidí. Pak Aurelios slétl dolů, zase zpátky k potoku, byl šťastný a ani nevěděl proč. Jen cítil takový hřejivý pocit u srdce. Navštěvovala ho často, ale jednou za ním přišla i v noci, nemohla totiž usnout a tak se spolu, skoro až do svítání dívali na hvězdné nebe.
člověk by při pohledu na ně řekl: „Jaká to idylka…..“ Ale, slovy draka, „Vše co tak hezky začíná, mívá vždy hořký konec.“
 

Je něžná jako kvítky růží.
Je vášnivá jako oheň dračí.
Je krásná jako zpěv ptačí.
Taková je dračí láska.
Bylo ráno, paprsky slunce opět dopadly na Aureliovy tělo a tak ho probudili z jeho jinak nekonečného spánku. Otevřel své smaragdově zelené oči, zvedl se, protáhl své unavené tělo. Venku pak protáhl křídla a napil se z řeky. Těšil se, až zase uvidí Anabell, i když byl drakem z velmi moudrého rodu a v něm se moudrost dědila z potomka na potomka, nedokázal si vysvětlit, proč se těší. Anebo proč ji má tak rád. Zapomněl už na své bratry, věděl, že už je nejspíš nikdy neuvidí a tak pro něj nemělo cenu se touto myšlenkou dál zabývat. Chyběli mu to ano, ale nemohl vrátit čas, aby je znovu viděl a proto se tato myšlenka stala nepodstatnou. Místo toho ji však nahradila jiná, mnohem komplikovanější. „Jak je možné, že já jsem přežil tak dlouho?  Vždyť podle toho co říkala Anabell a jak vypadá země. Musím být už více než několik tisíc let starý. A já přesto vypadám pořád stejně.“ Posmutněl, ale věděl, že za chvíli už bude určitě lépe, to protože zase uvidí Anabell. Rozhodl se, že jí o tom řekne a možná mu pomůže přijít na odpověď k této otázce. Vydal se tedy směrem, kterým chodil každé ráno, směrem po proudu potoka. Šel pomalu, nepospíchal, nechtěl na sebe upoutat pozornost lidí, kteří se motali v nedalekém lese. Jeho chůze byla k poměru jeho váhy totiž velmi dobře slyšet. Nestál o problémy s lidmi, kteří jak zjistil, si vyprávěli o hrdinských činech, ve kterých však pokaždé umírali jeho druhové.
Došel na obvyklé místo, kde na něj už vždy čekala Anabell, ale tentokrát tam nikdo nebyl. „Tak třeba se opozdila“, pomyslel si „Počkám na ni“. A tak Aurelios čekal, čekal, plynuly hodiny a pořád nic. Začínal se obávat, jestli se jí něco nestalo, ale hned tuto myšlenku zase zavrhl. „Tak třeba má něco na práci a její rodiče jí nechtějí pustit“, což pokládal za pravděpodobnější. „Tak možná, že přijde v noci“, a tak se rozhodl čekat.
Bylo už skoro ráno, ale Aurelios ještě pořád čekal. Když už začalo svítat k dalšímu dni, rozhodl se, že tedy ještě počká a bude dělat, jakože on tu byl dneska první a že se vůbec nic nestalo. Venku už svítilo polední slunce, ptáčci si zpívali ve větvích, na lukách bzučely včely, v potoku bylo slyšet občasné zašplouchání, to jak ryba vyskočila na hladinu. Aurelia se začínal zmocňovat strach, vrátil se do své jeskyně a rozhodl se, že zítra ráno pokud Anabell nepřijde tak se zaletí podívat do její vesnice. Věděl, že ho varovala ať to nedělá, ale měl ji až moc rád na to aby uposlechl, v případě, že jí hrozilo nějaké nebezpečí. Venku zapadalo slunce, Aurelios se stočil, jako kočka do jakéhosi kolečka a tvrdě usnul.
Ranní slunce proniklo do hluboké jeskyně a probudilo Aurelia. Ten s obavami rychle vstal a šel se podívat na místo, kde na něj měla čekat Anabell. Pod jeho kroky se otřásala zem, pospíchal. Nikdo tam nebyl a tak se rozhodl. Poletí se podívat do vesnice lidí, kde měla žít Anabell, mnohokrát mu to místo, kde ležela jejich vesnice popisovala. Znal to místo dobře a byl si jistý, že ho najde bez problémů. Roztáhl svá mohutná křídla, která se tak zablyštila v ranním slunci a mocným mávnutím křídel se vznesl k nebi.

Kapitola III - Ztraceni

Anabell plakala celou noc, netušila, že ji někdo několik dní sledoval jak se baví s Aureliem. A už vůbec nepočítala s tím, že až se vrátí domů, že ji obviní z čarodějnictví. Taková pitomost, Aurelios měl pravdu, potom co mu mnohokrát vyprávěla o lidech zakončil její vyprávění slovy: „Lidem se nedá věřit, jsou nejen nebezpeční svému okolí, ale i sami sobě.“ Zkoušela mu to vymluvit a jako příklad mu uváděla sebe a jeho, a pak obhajovala ostatní lidi, že i oni nejsou takoví, Aurelios jí na to nikdy neodpověděl, vždy jenom mlčel a pak začal raději mluvit o něčem jiném. Teď viděla, že se zmýlila, že lidé nejsou takoví, jako je popisovala, Aurelios měl pravdu. „Ach bože Aurelios !“ vždyť už je tu zavřená třetí den, určitě se o ni musí bát. Najednou měla větší strach o Aurelia než o sebe, bála se totiž toho, co udělá. Venku se blížilo k poledni, dnes je poslední den jejího života, pomyslela si. Čarodějnice napřed několik dní vězní, než se vše připraví a venku, skrze malé okénko viděla už postavený kůl a hromadu nanošeného chrastí. Upálí jí její vlastní lidé a její rodiče i přátelé budou jen přihlížet tomu, jak její tělo mizí v plamenech. Dveře do její cely se otevřely, v nich stáli dva muži a za nimi viděla kněze. Jeden z těch dvou mužů měl v jedné ruce pochodeň a ve druhé sekeru. Byl už starý, jeho tvář pokrývaly husté šedé vousy, ale i přes jeho věk na něm vynikaly jeho mohutné svaly, a jen v jeho očích zahlédla soucit. Ten druhý byl o hodně mladší, znala toho mládence, byl to jeden z těch mladých dřevorubců, kolem kterých chodila každé ráno, když šla za Aureliem, teď ale držel v ruce vidle a z jeho očí čišela nenávist smíšená se strachem. Nejvíce ji však děsil ten kněz, na něhož nejspíše čekali, bála se ho. Měl na sobě bílou róbu, tvář zahalenou kápí stejné barvy a v ruce svíral zavřenou bibli, jeho tichá slova se rozléhala po celém tom malém sklepě, kde byla zavřena : Domine Jesus Christe, Rex gloriae, libera animas omnium fidelium defunctorum de poenis inferni et de prufundo lacu.
I když jí latina nikdy moc nešla, znala bibli a jeho slova znala až moc dobře : Pane Ježíši Kriste, Králi slávy, osvoboď duše věrných zemřelých z pekelných trestů a hlubin. A pokračoval: Libera eas de ore leonis ne absorbeat eas tartarus, ne cadat in obscurum. Tohle ještě zvládla: Osvoboď je ze lví tlamy, ať je nepohltí podsvětí, ať nepadnou do temnot. Pak pozvedl hlavu a pronesl směrem k ní: „Tvůj čas se přiblížil nešťastnice, až slunce dojde na nejvyšší bod své pouti našeho pána Hospodina, plameny nechť očistí tvoji zkaženou duši.“ Pak se k ní obrátil zády a naposledy slyšela slova jeho modlitby : requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis. In memoria aeterna erit justus: ab auditione non timebit. Jen smutně sklopila hlavu a tiše přeložila: Pokoj věčný dej jim Pane a světlo věčné, ať jim svítí. Ve věčné paměti bude spravedlivý: nebude se bát zlé pravdy.
To ano, nebude se bát zlé pravdy. Pak jen za sebou zavřeli dveře a nechali ji v temnotách čekat. Čekat na smrt.

Kdysi jeden drak jednu dívku miloval.
Dívka krásná vlasy zlaté
Draka milovala celým svým srdcem
Ale lásce jejich nemělo být nikdy přáno
Vždyť lidská zášť a zloba nezná mezí.
A tak dívka bledá na hranici teď hoří.

Aurelios nemusel letět moc dlouho, věděl přesně, kde vesnici najde. Bylo už poledne a bylo nádherně vidět, až kam si zamanul, jeho zlatá kůže jen zářila v poledním slunci. Bylo krásně, obloha bez mráčku. Jak se ale blížil k vesnici lidí, tím zřetelnější byl ten kouř, který stoupal k nebi. Vesnice lidí, přesně jak mu ji popisovala, domy postavené do pomyslného kruhu s dřevěnými zdmi a slaměnými střechami. Jak se ale blížil, bylo mu divné, co všichni ti lidé dělají na jednom místě u toho ohně. S každým máchnutím křídly, které ho dostalo zas o kus blíže, stoupaly obavy, z toho co uvidí. Jeho zrak ho neklamal, uprostřed na náměstí byla navršená hromada suchého dřeva, z níž vyčníval dlouhý kůl. To suché dřevo už někdo zapálil ale i skrze plameny poznal, kdo je k tomu kůlu přivázán. Ty dlouhé zlatavé vlasy a modré oči by poznal kdekoliv. „NEE!!!“

Vrhl se dolů mezi panikařící lidi. Prudce dosedl na zem, která se pod jeho dopadem otřásla. Kůl, ke kterému byla přivázaná Anabell byl už sice v plamenech, ale přesto bez zaváhání do něj vsunul své dvě ohromné tlapy a vytrhl ho vší silou ze země. Pak ho rychle položil na zem a roztrhl kožená pouta. Kůl jako takový sice nehořel, ale i tak už plameny dosáhly svého. Přišel pozdě. Umírala a on věděl, že i kdyby použil všechnu svoji moc, nebyl by schopen jí pomoci. Usmála se na něj, měla sice černé tváře od kouře a její vlasy už také ztratily svůj lesk, ale i tak byl její usměv více než nádherný. A jelikož měla díky Aureliovy uvolněné ruce. Tak z posledních sil natáhla svoji ruku k jeho tváři. Když viděl, jak k němu vztahuje ruku tak rychle podsunul svojí hlavu, aby se moc nenamáhala. Cítil její dotek, byl tak něžný, tak hřejivý. Skoro stejný, jako ten první den kdy se setkali. Její ruka pomalu postupovala od jeho tváře až k čelistem, ale na jejich konec už se nedostala. Ucítil na své tváři, jak její ruka zchladla a pak už jen slyšel, jak dopadla na hrubou zem. Zemřela mu před očima, hleděl na její bezvládné tělo, položené vedle dřevěného kůlu, ze kterého ji vysvobodil. Po chvíli odvrátil svůj pohled na ten kůl a nenávist, rudá jako krev, začala zaplavovat jeho mysl. Jediné, co v tu chvíli slyšel, byl hlas jeho mysli: Lidé ji zabili, lidé z této vesnice. Ti lidé, kteří ji připoutali k tomuto kůlu. Ano, ti lidé co neměli pochopení pro lásku dvou jiných bytostí. Tak teď nastal čas pomsty….

Drakovi oči kdysi modré jsou nyní rudé
Tak jako oheň který v jeho srdci vzplál
Otáčí se hlavu pozvedá.
A pronáší k lidem ta slova bez citná :
Vy lidé!
Kteří nemáte žádnou úctu k sobě
Vy lidé!
Kteří jste z hloupé nenávisti zničili jeden život
Vy lidé!
Kteří jste vzali ten život jste mi vzali moji lásku
Vy lidé!
Kteří jste mi vzali moji lásku za tuto krádež - zaplatíte

Lidé, kteří se krčili ve svých chatrčích v domnění, že tam budou v bezpečí, jen žasli nad tím, co se odehrávalo před jejich zraky. V Aureliově mysli se totiž právě mísila nenávist s nekontrolovatelným hněvem. Chtěl se mu bránit, ale to bylo nemožné a tak jen zavřel oči.
V naději, že mu to pomůže se uklidnit. Místo toho však jeho mysl zcela ovládl hněv, smíšený s hořkou nenávistí a chladným smutkem. Znovu otevřel oči. Už nebyly smaragdově zelené. Byly rudé jako oheň, který vzplál v jeho srdci. Vycenil své dlouhé zuby, které i tak už vykukovaly z jeho tlamy. Teprve až teď je ale ukázal v celé své strašlivé kráse. Chladná zbraň, která nikdy neměla bezdůvodně zabít. Tentokrát tomu ale bude jinak.
Otočil prudce hlavou směrem k lidem. Vypadal jako přízrak. Rudé oči, které zářily světlem stejné barvy, dlouhé vyceněné zuby, roztažená křídla a na konci ocasu se pomalu začaly objevovat dlouhé ostny. Velmi pomalu a těžce oddechoval. Jeho mysl a nyní i tělo byly pohlceny hněvem a smutkem. Postavil se doprostřed malého náměstí a s pohledem upřeným k lidským obydlím pronesl tato slova: „To vy jste jí zabili. Vy lidé. Rasa, která nikdy neměla úctu k přírodě nebo k minulosti, dokonce ani k sobě samým. Zabíjeli jste vše živé, od tvorů žijících na této zemi více než tisíce let, až po ty vašeho druhu. Nikdy jste nejspíše nepoznali soucit. Nikdy jste nejspíše nepoznali skutečné přátelství nebo snad lásku. Tací tvorové jako jste Vy, si nezaslouží žít. Mne jste připravili o přátelství, o lásku. A já vás teď potrestám. A to tak, že budete trpět stejně jako ona. Shoříte v plamenech ….“

Mezi lidmi propukla panika, křičeli, naříkali, chtěli utéct ze svých domů, pryč do hlubokých lesů. Před Aureliovým hněvem ale nebylo úkrytu. Jeho mohutné drápy trhaly na kusy vše, co se jim postavilo do cesty. A i když svým dlouhým ocasem začal bourat domy tak to vše ještě z daleka nebylo nic. V porovnání s ohněm, který začal chrlit. Byl to zářivý, jasný plamen, který spaloval všechno kolem a hořel tak dlouho, dokud se oběť, jenž jím byla zasažena nerozpadla v prach. Vesnice tak hořela v plamenech. Mezi tím vším peklem, které kolem sebe rozpoutal Aurelios pobíhali vystrašení lidé a doufali, že se jim podaří utéct do blízkého lesa.
To však bylo marné. Protože i když se nějakému člověku podařilo opustit vesnici. Nedostal se daleko. Aurelios ho vždy zahlédl a jeho plamen ho i tak dostihl a ubohý člověk se v agónii spalujícího ohně zhroutil na zem.

Tam kde kdysi domy stály,
dnes rozkvetlá louka leží,
mnoho na ní kvete květů
Mnoho pod ní leží životů

Kapitola IV – Poslední drak

Uplynula hodina, bylo po všem. Všichni lidé byli mrtví, nikdo tuto zkázu nepřežil. Aurelios byl nemilosrdný. Kusy těch, jež rozsápaly jeho drápy nebo roztrhaly jeho čelisti, spálily plameny. I domy, které zachvátily, už pomalu mizely. Jen obvodové zdi ještě odolávaly náporu zlatého ohně, ale i jejich zkáza nebude trvat dlouho a i ony za chvíli zmizí. Nezůstane nic, co by naznačovalo tomu, že zde sídlili lidé. A v tom všem se pohyboval on. Jako přízrak se procházel tím spáleništěm. On poslední žijící drak, Aurelios. Jeho nenávist už pomalu opadávala, hněv z jeho se očí pomalu vytrácel, až nakonec zmizel úplně. Místo toho je však zcela zaplnil smutek. Jeho oči tak měly barvu samotného nebe. Vrátil se k tělu Anabell, hleděl do jejích prázdných, mrtvých očí. Na tváři pořád ten poslední úsměv, který mu věnovala. Vzpomínal na její tvář, na ten úsměv. Ty dlouhé dny strávené u potoka. Jako by ještě teď slyšel její hlas. To vše je teď ale navždy pryč. Sklonil svojí hlavu nad jejím tělem. A ten, kdo by se dobře díval, by viděl, jak z jeho očí vytékají slzy. Malé kapičky stékajíce po jeho šupinaté tváři. Tak malá kapička, ale tak velká duše. Jedna slza už padá směrem k zemi, vstříc svému osudu, svému konci, kde ji vsákne zem. Tak jako nás všechny, pomyslel si Aurelios. Kapka tiše dopadla na zem vedle dřevěného kůlu, poslednímu důkazu, který svědčil o tom, že zde byli lidé. Ta malá, na první pohled nenápadná slzička byla ale v něčem zvláštní - bylo v ní i něco z drakovy moci. V místě, kde dopadla, začaly vyrůstat malé proužky trávy, které pomalu sílily a jako chapadla se začala natahovat do všech stran. Do míst, kde kdysi stály domy. Do míst, kde měli lidé pole. Do všech míst kde lidé žili. To vše zmizelo pod překrásným zeleným kobercem trávy. To však Aurelios ani nevnímal. Pořád se ubíjel vzpomínkami. A tak dopadla na zem druhá slza.
V trávě se začaly objevovat nádherné květiny. Všech druhů, velikostí a barev. Od jasně žlutých pampelišek až po temně rudé květy máku. Tam, kde kdysi stála lidská vesnice tak nyní byla překrásná, rozkvetlá louka. I tohle vše však uniklo Aureliově ztrápené mysli. Pořád hleděl na její tělo. A tak se stalo, že na zem dopadla, třetí slza. Dopadla přesně na onen ohořelý kůl a vpila se do jeho malých, ohněm vytvořených štěrbin. Pak se stalo něco, co už upoutalo Aureliovu pozornost. Z toho starého, spáleného kusu dřeva začaly vyrůstat napřed malé nenápadné větvičky. Ty pomalu sílily a mohutněly a rostly pořád nahoru, směrem k nebi. Rychle, jako by se snad nebes chtěly dotknout. Pak se ale začaly sklánět, jako by snad v úctě před samotným bohem.
A tak se starého, obyčejného kusu dřeva stala obrovská smuteční vrba. Její kmen byl sice mohutný, ale ohýbal se tak, jako by se celá vrba bála vzhlédnout k nebi. Aurelios nevěřícně hleděl na obrovský strom, který vyrostl před jeho zraky. A když se pak zahleděl do malých lístečků v obrovské koruně, s nimiž si pohrával vánek, zdálo se mu, že vidí tu tvář, kterou tak dobře znal.
„Nic nás nemůže rozdělit, ani smrt“ pousmál se. Potom se pomalu otočil, rozhlédl se po rozkvetlé louce a vydal se zpátky do své jeskyně. I když měl už lepší náladu, nedokázal však zapomenout na to, co se dnes stalo. Pořád ji viděl před sebou. Ty její oči - napřed plné života a pak už jen prázdnota a chlad. Pořád na to myslel. Neustále ho vzpomínky bodaly do jeho mysli jako nože. Neletěl. Šel pomalu lesem a narážel do stromů. Potácel se lesem jako omámený. Tak moc ho bolely vzpomínky. I přes to vše ale se došel až ke své jeskyni, která se mu poprvé zdála chladná a pustá. Byl unavený. To co dnes udělal ho vyčerpalo. Jak duševně, tak fyzicky. Na těle měl drobná zranění v podobě škrábanců a potrhané kůže.
„To se do rána zahojí. Ráno? Copak pro mě ještě bude nějaké ráno ? Copak mám ještě pro co žít ? Sem poslední drak na této zemi plné nepřátel. Pro mne už zde není místo. Ach, kéž bych mohl zase usnout a pak se probrat až za dalších milion let, kdy už snad bude na tomto světě lépe!“ Náhle mu v hlavě vysvitla myšlenka, která zahnala smutek. Ano, ta myšlenka, se kterou se probouzel to dnešní strašné ráno. Jak to, že sem spal tak dlouho? Co se změnilo ? Co sem ten den dělal ?! ….
Ale i když se snažil přemýšlet sebevíc, nedokázal na nic přijít. Až nakonec, pohroužen do myšlenek a vysílen, usnul.

 

Kapitola IV – Věčný spánek

Nad potemnělým lesem vychází slunce a probouzí tak k životu všechny tvory, kteří ho obývají. Malá ptáčata začínala pípat v korunách stromů a zajíci už podupávali od prvních ranních paprsků ve vysoké trávě. I Aurelios už byl vzhůru a hned jak vstal, dal se do hledání způsobu jak navěky usnout. Chodil po rosou pokryté zemi a sbíral byliny nebo je spíš trhal. Jeho veliké packy nebyly uzpůsobeny ke sbírání věcí a tak vždy jen dotyčnou bylinu chytil mezi dva prsty a pak silněji škubl. Dotyčná bylina tak byla vytržena i s kořeny. Bohužel to mělo nevalný dopad na okolí. Bloumal takhle lesem asi pět minut, když si všiml, že už takovéto krátké procházce začíná les vypadat, jako by ho přepadla armáda krtků. Raději toho tedy nechal, bylin už stejnak našel dost. Je tedy čas začít zkoušet.
Na bylinky které nasbíral Aurelios, položené na jednom z plochých kamenů v potoce, byl skutečně nádherný pohled. Zářily barvami od sytě žluté až po světle modré, které lákaly svojí nádhernou vůní. Pro neznalého člověka, by to byla jen nádherná kytice složená snad ze všech možných květin. Aurelios, ale moc dobře znal moc těchto rostlin. Díky tomu také doufal, že se mu podaří přijít na kombinaci, která ho navždy uspí.
Blížilo se k poledni a výsledky, kterých zatím dosáhl Aurelios byly více než nevalné. Kromě několika kombinací, po kterých se mu udělalo špatně od žaludku, ale také dosáhl i takových výsledků, jako bylo třeba chrlení modrého plamene. Což bylo, sice jak uznal hezké, ale nikoliv požadované. Nejednou se také vyděsil, a to když mu po kombinaci některých bylin třeba zčernaly oba jeho tesáky. Jiné byliny na něm pro změnu způsobovaly věci, kterým se i on sám divil a doufal, že ho nikdo neuvidí, asi by se styděl. Nehodlal to však vzdát a i přes neúspěchy pokračoval až do soumraku. Do podvečerních hodin tak bylo slyšet jen občasné zaskřípání, to jak Aureliův dráp odtrhával malé okvětní lístky různých bylinek. Když už se vytrácely i poslední paprsky světla, Aureliovi na kameni zůstaly už jen dvě byliny. Jedna měla květy sytě červené jako krev a ta druhá byla od kvítku až po kořínky čistě bílá. „Už nemám co ztratit“ zamumlal si pro sebe do klidného podvečerního ticha. Uchopil tedy do svých dvou ohromných pracek obě rostliny a přiblížil je ke svým čelistem tak blízko, aby do nich mohl kousnout. Musel to udělat, tak aby kousl do obou květin naráz. Opatrně obě rozžvýkal. Po polknutí se ale stalo něco, co rozhodně nečekal. Celý svět se před jeho očima zatočil, jeho tělem projela ostrá bolest, která mu podlomila nohy a donutila ho s hlasitým žuchnutím padnout do mělkého potoka. Chvíli tak ležel na levém boku, neschopen jakéhokoliv pohybu. Byl teď zranitelnější než kdykoliv jindy, ta ostrá, řezavá bolest procházela celým jeho tělem, jako by ho probodávali mečem. Velmi ztěžka oddechoval, každý nádech byl bolestivý a tak jen ležel a čekal. Když bolest už ustala, chtěl se zvednout, ale vše kolem se zatočilo a on se jen zase zhroutil do vody. Do zítřejšího rána se nejspíš nebude moci hýbat. Ale to nevadí, byla jediná slova, na která se zmohl.
Po Aureliově tváři začaly téct slzy, tento neúspěch zničil jeho už tak podlomenou naději žít. Byl unavený, vyčerpaný, nebyl schopen se pohybovat. Nebylo tedy jiného řešení, než přespat v chladivém potoce. Ano, v tom potoce, který ho hladil po jeho zlatém břiše. Ach ano, v tom samém potoce, na který slunce svítí, už velmi brzy ráno.

Noc byla tichá a teplá, nic nerušilo to posvátné ticho, které zavládlo. Jediný zvuk, který se odvažoval porušovat toto ticho, bylo tiché pochrupování, které se ozývalo z potoka. Žádná živá bytost by se však neodvážila vzbudit toho, kdo tento zvuk vydával. Aurelios poprvé spal venku mimo svoji jeskyni, a tak si každý ,kdo by přišel,mohl prohlédnout jak vypadá. Spal s lehce otevřenou tlamou a ukazoval tak své dva veliké tesáky v plné kráse. Hlavu měl položenou na předních tlapách a jeho tělo jako přikrývka zakrývala lehce rozložená křídla. Spal klidně a téměř nehybně, jen tiché pochrupování a neposlušný ocas, který se převaloval zprava do leva, tento dojem poněkud kazil.
Sluníčko se mezitím pomalu přehouplo přes vrcholky hor a jeho paprsky pomalu pronikaly lesem až k místu, kde spal Aurelios. Trávu pokrývala ranní rosa a Dračí skála byla ještě ponořena v bílé mlze. Tohle vše měl dnes Aurelios spatřit poprvé ve svém životě.
Pomalu otevíral oči. Vše se mu zdálo tak matné, nikdy nic takového neviděl. A proč je celý mokrý? Usnul sice v potoce, to ano, ale určitě ne na zádech. Nikdy předtím neviděl mlhu, nebo snad ranní rosu. Měl spousty otázek, a protože na ně neměl odpovědi, tak se jen rozhlížel kolem sebe. Vše kolem by vypadalo stejně, jen kdyby to nebylo tak mlhavé a kdyby sluníčko bylo výš na obloze. „Ano to slunce je níž než kdy jindy“ Najednou mu vše došlo. Je brzo ráno, a proto je slunce níž, než je zvyklý. Ale jak to, že už je vzhůru? To se mu nikdy nestalo. Možná je to tím, kde jsem dnes usnul. Podívám se ke své jeskyni. Pomalu se zvedal z vody, byl celý mokrý, voda v malých potůčcích stékala po jeho těle a kdykoliv zafoukal vítr, nepříjemně ho to zastudilo. Zatřásl tedy hlavou, aby aspoň ze své hlavy oklepal trochu vody. Chtěl ještě roztáhnout křídla, aby trochu oschla, než odejde. Když ale viděl, že to v tomhle ranním chladném světle nemá smysl, vydal se rovnou na cestu zpátky k jeskyni. Šel zpátky potokem, protože na rozdíl od chladné rosy byla voda trochu vyhřátá. Trošku se mu občas podlamovaly nohy, ale to mu nijak nevadilo. Pokládal to za důsledek včerejších bylin a dnešního brzkého probuzení, což by mělo brzy vyprchat. Blížil se pomalu mlhou, jako stín. Směrem k Dračí skále, spatřit ten zázrak přírody, který ho každé ráno budil.
Aniž by si to uvědomoval, přišel právě včas, aby spatřil, jak sluneční paprsky pronikají mlhou, která pod jejich dotekem mizí až do jeho jeskyně, která je ale nyní prázdná. Ano, teď teprve je vše kolem takové, jako to znal každé ráno. Stál uprostřed řeky s mírně otevřenou čelistí v němém úžasu nad tím, co právě spatřil. „Je to možné?  Musím se podívat dovnitř, to není přeci možné! Copak jsem si toho nikdy nevšiml ?“ Prostrčil tedy pomalu hlavu dovnitř, aby naplnil nebo snad vyvrátil svoje obavy.

Sluneční paprsky dosahovaly přesně do míst kde vždycky spal. „Tak je to pravda, skutečně mi každé ráno budí slunce. Tu noc, kdy jsem šel spát, nejspíše přišla bouře a slunce mi tak nemohlo ráno vzbudit. „Tak teď už mohu konečně odejít“ posmutněl.
Po zbytek dne už Aurelios nikam nešel. Nechtěl už vidět víc z tohoto strašlivého světa. Dolehla na něj opět ta tíha ztráty. Jen tak ležel ve své jeskyni a tiše plakal. Až do soumraku.
Slunce už pomalu mizelo za vrcholky hor a jen rudé červánky oznamovali co se má dnes stát.
Poslední drak se pomalu zvedl z místa, kde ležel a vystoupil před jeskyni. Chtěl naposledy vidět západ slunce. A že to byl překrásný pohled. Obloha zářila barvami žluté, fialové, červené a tmavě modré. Jen tak tiše stál a vychutnával si každou chviličku z tohoto okamžiku. Když pak slunce zmizelo za horami, jen smutně sklonil hlavu a tiše pronesl svá poslední slova v lidské řeči: „Sbohem světe, můj čas už nadešel.“ Poté se pomalu otočil směrem ke své jeskyni, před ní uchopil obrovský balvan, ten samý, který ho už jednou uspal. Dnes k tomuto účelu poslouží znovu. S tímto těžkým kamenem se pak opatrně otočil tak, aby on zůstal v jeskyni a kámen venku. Pomalu ho zasadil přesně do vchodu, a aby si byl jistý, že ho nikdo už nikdy nebude rušit, pomocí svého plamene kámen roztavil a navždy tak uzavřel jediný vchod. Tentokrát už ho ani sama příroda nevzbudí a i kdyby… stejně zemře. Aurelios se opatrně rozhlédl po jeskyni, jeho oči viděly ve tmě skoro stejně jako ve dne. Konečně spatřil to, čeho se celý den bál a z čeho byl nervózní. Byl to špičatý kámen z čisté žuly, vysoký asi jako dva dospělí lidé a ostrý jako ta nejjemnější čepel. Aurelios přivřel oči, ze kterých se mu řinuly slzy a pomaličku přešel až k velikému kameni. Zhluboka se nadechl, má strach. Ne však z bolesti, ale z toho co přijde, pokud ho někdo vzbudí, ale co bude potom.
„Čas nadešel“ pronesl potichu. Pomalu se postavil nad kámen, tak aby hrot směroval přesně na srdce. Hleděl vzpřímeně, oči přivřené a zuby mírně vyceněné. Naposledy se nadechl a pak se začal pomalu pokládat směrem k zemi. Hrot však neprobodl silnou dračí kůži hned, jak doufal, místo toho tlačil na hruď. Ale Aurelios nepřestal, pomalu klesal směrem k zemi a jen cítil zvětšující se tlak na své hrudi. Ještě může přestat, pořád ještě může couvnout. Ale jeho odhodlání je silnější. Nepřestává, pomalu se pokládá a tlak se tak stále zvětšuje. Hrudník se už prohýbá pod vahou jeho mohutného těla. Aurelios však nedává nic znát, až když už byl tlak nesnesitelný, tak jen lehounce sebou škubl. Napětí pominulo. To jak hrot kamene konečně probodl jeho zlatou kůži. Temně rudá krev začala v malých potůčcích stékat po kameni až na zem. Ještě pořád by mohl přestat. To však odmítá. Konec už se blíží, cítí chladnou žulu, jak se dotýká jeho žeber a jak ostré hrany řežou jeho maso. Aurelios trpěl nesmírnou bolestí, procházela celým jeho tělem od hlavy až k patě. Žebra už se rozestoupila pod tvarem kamene, ale i to bylo málo, pořád to ještě není dost. Ticho, které naplňovalo jeskyni tak nahradilo tiché praskání lámajících se žeber. Přes vší tu ukrutnou bolest, ale nepřestával. Kámen už mu zpřelámal několik žeber a pronikl masem skoro až k jeho srdci. Po kameni už nyní nestékaly potůčky krve. Byl to potok tak veliký, že celý kámen byl nyní temně rudý od drakovy krve, z níž se vytvořila na podlaze veliká louže. Aurelios pomalu dolehl až na zem, břicho měl tak nyní položené v louži jeho vlastní krve. Položil svoji hlavu na své dvě přední packy a těžce oddechoval. Hrot kamene se zastavil maličký kousíček od jeho srdce. Teď už nemůže zpátky. Pokud by se zvedl, vykrvácí. Pokud by dolehl, zemře. Dosáhl všeho, co chtěl, pokud ho někdo vyruší, dolehne k věčnému spánku. A kdyby ho někdo chtěl zachránit, tak je tato rána tak hluboká, že by vykrvácel. Aurelios se naposledy rozhlédl po jeskyni a do temnoty se ozvalo jen tiché: „Miluji tě“ Po těchto slovech, usnul.

Epilog

Uplynulo mnoho let, lidé se vrátili do lesů kolem Dračí skály a netrvalo jim dlouho celý les vykácet. I ten malý, kdysi průzračný potůček zmizel. Lidé svedli všechnu vodu do jedné mohutné řeky, aby mohli lépe svážet kmeny na vzdálenou pilu. A ani Dračí skála neměla uniknout pohledu lidí. Názory, jak to tehdy bylo, se různí. Já si ale myslím, že to bylo asi takto:

Když lidé zjistili, že v horách se dá najít i spousta jiných věcí než jen uhlí, začali rozkopávat všechny hory, které našli. Vše to začalo, když jeden malý chlapec řekl horníkům:“ V té skále za horami v údolí je prý zlato.“ A tak se zlata chtiví horníci vydali směrem k Dračí skále. Kopali mnoho dní, až jednoho dne narazili na silnou stěnu z roztaveného kamene. To je ovšem nijak neodradilo, a tak jednoho dne konečně pohlédli do jeskyně, která už podruhé byla ukryta před světem po tisíce let.

Aurelios pomalu otevřel oči. Jak je to možné? Lidé? Aureliovy oči zrudly hněvem a jejich rudá záře upoutala pozornost lidí, kteří se ho odvážili rušit. Cítil jen, jak na něj dopadají míhající se paprsky světla. Mají strach, cítí to. Vycenil své zuby směrem k lidem, pak se pomalu nadechl a jeho mohutný řev otřásl celou Dračí skálou. Když jeho hlas utichl, bylo slyšet jen lomoz padajícího nářadí a jen pár letmých záblesků světel. Aurelia však tato komická scéna ani nepobavila ba naopak. Byl teď ještě více smutný než předtím.
Horníci se po pár hodinách s nově sebranou odvahou vrátili. Nenašli však vůbec nic. Drak byl pryč, jeskyně byla prázdná a na místě na kterém drak ležel, zůstala jen krásná růže. Horníci se chvíli rozhlíželi po jeskyni, a když už si pomalu začínali myslet, že to vše byl jen výplod jejich fantazie, našli na stěnách jeskyně, vyrytý tento příběh. Horníci po přečtení sklonili hlavy v úctě, před odvahou moudrého draka a lásky mladé dívky. Nechtěli, aby toto místo bylo někdy objeveno, aby jej narušovali další lidé, kteří za to co spatřili, vlastně mohli. Opustili tedy jeskyni a pak celou Dračí skálu pomocí výbušnin zničili. A tak z tohoto světa zmizela i Dračí skála. Už jen vítr a ranní slunce znají příběh, zlatého draka Aureliose a mladé dívky Anabell.

I mladý drak je už dávno mrtvý
Ze ztráty své lásky
Vzal si život zarmoucený

Je křehká jako rosa raní.
Je krásná jako červánky podvečerní.
Je hluboká jako noc staletá.
Taková byla dračí láska.