MALÁ VÍLA
20.06.2013 09:57
PhDr. Slavica Kroča
Povídka:Malá Víla
Byl krásný slunečný den a všechny Malé Víly tančily na louce po zdárně vykonané práci. Hudba vycházející z větví stromu zněla vesele a ušlechtile. Trpaslíci kouřili své voňavé fajfky a Ondíny šplouchaly v mělčině potoka.
Král Víl si hladil dlouhý stříbrný vous a přemýšlel o kandidátkách vhodných k tomu, aby vyhledaly lidská mláďata schopná pokroku. Nebude to snadné. Je pořád méně víl ochotných opustit tanec a vydat se na náročnou cestu, na níž často chybí slunce, vůně, stromová hudba… Elementálové se už velmi neradi a opravdu jen z velké nutnosti vydávají do světa lidí. Musí však někoho najít.
Rada trvala krátce a k překvapení Krále Víl se hlásilo několik mladších Víl k úkolu, o němž už téměř začal pochybovat, zda je uskutečnitelný. Snad najdou někoho, kdo bude ochoten být o trochu méně sobecký, o trochu více srdečný.
Příprava byla krátká a intenzivní, neboť se muselo vyrazit na Jarní Rovnodennost, aby úkol mohl být splněn dříve, než začnou mrazy. Na Zimní Slunovrat by už všichni měli být v teple Kouzelného Lesa, aby společně bojovali proti tmě.
Malá Víla si vzala své nejoblíbenější šaty a přes rameno si přehodila batůžek. "Budu si muset vzít nějakou obuv," přemýšlela. "Cesty nejsou všude pohostinné jako tráva na naší louce."
Rozloučila se s ostatními Malými Vílami a vyrazila neznámým směrem, jak jí to Král Víl naznačil.
Cesta se klikatila do údolí a stromů stále ubývalo. Voda v loužích byla zakalená a foukal vítr přinášející prach. Na chodidlech se jí pomalu, avšak vytrvale začaly vytvářet puchýře a Ona litovala, že si nevzala balzám z lučního kvítí, jak Jí radila Starší Víla.
Slunce začalo zapadat a z houští se ozývaly hlasy, které nebyly vůbec příjemné. "Co tam asi tak může žít," myslela si Malá Víla, "v takové ošklivosti nemůže přebývat krása."
Objevily se první domy, pochmurné, oprýskané, staré a vratké. Připomínaly Jí nepořádek a chaos. Zdálo se Jí, že v nich nemohou žít lidé se Srdcem, po nichž pátrala.
Našla strom, který nevypadal úplně bez života, a stočila se u paty jeho kmene pokryté mechem. "Zítra," přemýšlela, než usnula, "zítra to bude lepší."
Ani si nevšimla, že už se rozednilo, protože obloha byla zatažená špinavými mraky, které líně pluly na západ. Paprsky světla je nedokázaly prorazit, a tak zůstaly ukryté za nehostinnou clonou.
Malá Víla se protáhla a vyrazila směrem, kde, jak doufala, bude náves a lidé. Ještě nevěděla, jak je osloví, ale věděla, že nemůže otálet. Čím dříve, tím lépe.
U studny stály ženy a hádaly se, zatímco muži opodál se na ně dívali s cynickým úsměvem na rtech. Děti se válely v prachu ve špinavých a roztrhaných šatech. Tvářičky měly nejisté barvy, stejně jako i vlasy. "Tady Duše asi těžko promluví," pomyslela si Malá Víla.
Vytáhla z batůžku své Kameny Moudrosti, úplně jednoduché a čisté, a začala je nabízet kolemjdoucím. Lidé se zastavovali, prohlíželi si je a pak s pohrdavým úsměvem odcházeli.
Několik mladých lidí konečně projevilo zájem o její "zboží" a začali se vyptávat, co to je a k jakému účelu se to dá použít. Vyprávěla jim starodávné podobenství o uhlí, které se stalo diamantem, a nabídla se, že jim pomůže tuto transmutaci uskutečnit v jejich vlastním nitru. Nadšeně kývali hlavou a po dlouhé době se na návsi rozléhal smích mládí a uvolněnost. Už nikam nespěchali, neboť si uvědomili, že stejně není kam.
Dny míjely a Malá Víla neúnavně radila, pomáhala, pracovala. Mladí lidé střídali nálady a počáteční nadšení ustoupilo před požadovaným úsilím. Slib, že Jí budou věřit a poslouchat, porušovali stále častěji a ona pomalu ztrácela naději.
Uchýlila se k poslední možnosti Svobodné Volby. Rozhodila před ně všechny Kamínky Iluze a Skutečnosti a nechala je vybírat. Vrhli se na ty nejtřpytivější a nejlehčí a pak si vzpomněli, že by se Jí měli zeptat, zda si je mohou vzít a odnést na bezpečné místo. Malá Víla jim vysvětlila, že na ní bylo ukázat jim Cestu, ale oni sami si musí zvolit způsob, jakým po ní půjdou.
"A nikdo nás za to nepotrestá?", zeptal se jeden z nich.
"Ne," odpověděla Malá Víla, "nikdo vás nepotrestá." "Potrestáte sami sebe," dodala ve svých myšlenkách, "ale budete obviňovat Mne, Boha nebo Osud. Pochopíte, když už bude pozdě, že jsem vám ukázala Cestu, ale vy jste ve svém pohodlí zvolili jinou. A budete muset začít od začátku."
Malá Víla se dívala, jak "zkoumají" bezcenné a třpytivé kamínky, jež je odváděly stále dál a dál od směru, který měl Smysl.
Sedla si na okraj cesty ponořena do svých myšlenek. Po krátkém oddechu vstala, narovnala a oprášila si šaty opotřebované dlouhým hledáním, vzpomněla si na kamarádky, které vykonávají stejný úkol jako ona, a s úsměvem na rtech vyrazila kupředu a vzhůru do nových vítězství.
"Někde určitě naleznu Člověka se Srdcem."
Kouzelný Les se třpytil ozdoben bílým sněhem Zimního Slunovratu. Král Víl protahoval začátek Ceremonie v naději, že Malá Víla přece jen dorazí. Byla by to smutná Ceremonie, kdyby ji ztratili.
Zvonečky ohlásily začátek a Lesem se rozlehla Slunovratová Óda na Život. Ve stříbrných svátečních kožíšcích se třpytily odrazy hvězd a ohnivých jisker. Píseň utichla a Král Víl předstoupil před své Elementály, aby zahájil projev plný Naděje a nadšení, který jeho lidu měl poskytnout sílu v boji s
Tmou až do Jarní Rovnodennosti. Jak jim však dá jiskru života, když žádná z víl nepřivedla nikoho, kdo by se mohl učit tajemství Života a Smrti, tajemství řeči Zvířat a Stromů, kouzelné moci Minerálů?
A pak s úžasem spatřil v poslední řadě Malou Vílu, jak si probojovává cestu k němu. Za ruku vedla dvě Lidská mláďata, která se napůl s úžasem, napůl bázlivě dívala kolem sebe.
"Uspěli jsme," pomyslel si Král Víl. "Naděje přišla a s ní se dostaví i Nadšení," vykřikl hlasitě a ukázal na Malou Vílu a její doprovod.
Malá Víla se skromně uklonila, nahlas neřekla nic, ale hlavou jí probleskla myšlenka: "Nebylo to snadné, ale stálo to za to. Bylo to těžké, ale ne dost na to, abych nevyrazila znovu."
Kouzelným Lesem se dlouho do noci rozléhala hudba. Tančili všichni navzdory svým létům a stříbru ve vlasech a vousech. Dvě Lidské Bytosti se Srdcem konečně našly svůj Domov, neboť pochopily, že ten je tam, kde se cítí dobře Duše, a ne tělo.